O mojí cestě

Jak začala moje cesta....

Většina bloků vzniká v dětském věku. Dítě se učí, co může a co nemůže, co si má a nemá myslet, jak se má chovat, co si má oblékat, jak má vypadat, co je a co není možné. Ani mě se toto nevyhlo. Od mala jsem slýchala, že jsem jiná. Přijala jsem pocit, že být jiná je nevýhoda, že být jiná je špatně...

Velký zlom nastal v 15, kdy mi odešel jeden z nejbližších lidí z mého okolí. Jeho odchod se mě velmi dotkl. Začala jsem hledat proč a kam odešel...

Na své cestě jsem potkávala lidi, kteří mi ukazovali směr mé cesty. Občas jsem zakopla, občas jsem to vzala oklikou. Čím dál častěji jsem se řídila tím, co mi říkala moje intuice.

12 let jsem pobývala v zahraničí a učila se dívat na věci jinýma očima. Všímala jsem si, že ty stejné situace, ty stejné lidi, lze chápat různě, a to podle toho, odkud se na ně dívám. Když jsem žila ve své vlasti, viděla jsem ji očima občana té země. Jak jsem odjela do zahraničí, všímala jsem si, že je tu další úhel pohledu....
Přemýšlela  jsem proč někteří lidé, ač chudí, dokázali žít bohatý a šťastný život, zatímco někteří relativně bohatí, zabezpečení a plní sociálních jistot své štěstí ještě hledali,  stále bylo nač si stěžovat.

Když jsem se před necelými pěti lety vracela zpět do ČR, nevěděla jsem přesně proč. Jen jsem cítila, že teď je mé místo tady. Nechala jsem se vést a byla jsem dovedena do Brna. Našel se mi byt, našla se mi školka pro dceru, našlo se mi zaměstnání s dobrým platem... Všechno šlo jako po drátku. Stále jsem ale cítila až magnetickou přitažlivost k duchovnu. Každou volnou chvilku jsem se mu věnovala. Někdy jsem toho už měla dost, chtěla jsem si odpočinout, ale o kolik jsem se zbrzdila, o to větší kus jsem pak doháněla.

Až donedávna jsem nevěděla proč to dělám a co si s tím počnu. A potom přišly vize. Mé vize se stávaly stále silnějšími a stále naléhavějšími. Už se nedaly odbýt. Pochopila jsem, že nastal okamžik mé osobní transformace. Musela jsem přestat jíst maso, protože mi nedělalo dobře. Přestala jsem obědvat klasicky jako většina lidí. Čím víc jsem poslouchala potřeby svého těla, tím silnější vize přicházely. Mé vědomí se stále více otevíralo...

Vzpomněla jsem si, že toto není můj první život. Vzpomněla jsem si, že v tom minulém jsem si slíbila, že určitě nezapomenu, že už jsem tu byla a že nezapomenu všechno, co už jsem věděla. Po mnoha letech se vracím tam, kde jsem v minulém přestala. Odteď už jdu úplně novou cestu.

Jsem vděčná za svou cestu. Toto jsou vize tak, jak přicházely během několika dní:
  • pracovat s lidmi, ukazovat jim můj úhel pohledu
  • natáčet videa - rozbor témat, které zajímají mé čtenáře
  • dělat soukromá sezení, kde zájemcům vysvětlím jejich konkrétní případ tak, aby pochopili co pochopit mají a aby věděli, jak pracovat na nápravě
  • dělat semináře na téma pochopení duchovní cesty a jak ji aplikovat do běžného života
  • pracovat s dětmi, pomoci jim pochopit podstatu života a pomoci jim zbavit se strachů
  • organizovat "ženské kruhy" - napomoci ženám probudit jejich ženské energie, uvědomnění si svého ženství, sebepřijetí, sebe-láska 
  • využívat sílu kamenů jak při meditacích, tak v harmonizačních špercích a obrázcích
Už několikrát jsem chtěla absolvovat nějaký kurz. Ale vždy v poslední chvilce jsem si to rozmyslela. Cítila jsem, že to není moje cesta. Dnes už vím, že pro mě bylo důležité zachovat si co možná nejvíc odstup od všech metod a technik, které vymyslel někdo jiný. Mým úkolem bylo a je pochopit procesy v lidském těle a ukázat druhým, jak tělu porozumět, jak rozšifrovat svoje pocity a jak pracovat s energiemi, používat intuici a svoje srdce, odpojit se od mysli.

K tomuto mám využívat automatickou kresbu. Byla mi sdělena též vize, že budu malovat energetické a harmonizující obrázky.

Jako doplňkovou techniku jak ulevit druhým mám používat metody EFT tak, jak ke mě přišla - intuitivně (ani zde jsem neabsolvovala kurz).

Vše, co dělám, dělám s láskou, za pomoci mých průvodců. Jsem jim velmi vděčná za to, že mi ukazují cestu a s radostí předávám jejich poselství druhým.

Vše, co sdílím, se zakládá na vlastních prožitcích. To, co doporučuji druhým, jsem sama vyzkoušela, prožila, procítila. Můj úhel pohledu má druhé obohatit, ne je přesvědčovat o mé pravdě. Dva názory se nemusí vylučovat, když se naučíme je vnímat jako možnosti, mohou se spojit a vytvořit širší úhel pohledu, který otvírá nové možnosti. 

S láskou v srdci a úsměvem na tváři

Jolana