středa 19. listopadu 2014

Z poradny - jak si mám uvědomit co dělám špatně, že se ke mě manžel chová tak jak se chová?

Ahoj,
co dělám špatně, že se manžel ke mě chová tak jak chová poslední dobou? Něco tedy vysílám. Jak mám prosím poznat, co vysílám špatně? Jak si to mám uvědomit?

Přijde mi, že jsme se kvůli mé nemoci odiczili a není to ono. Nenacházíme společnou řeč. Nejsme schopni se o sobě bavit.

Také mi řekl, že mám být ženskou a starat se o domácnost a děti atd. (sama) bez něj, a když jsem řekla, že mi teď můj důchod (invalidní) asi seberou a půjdu do práce, tak mi bude muset pomáhat, tak mi řekl, že jiný ženský stíhaj všechno. Já mu říkala, že jsem taky se před tím snažila všechno stihnout, ale že sám mi občas pomáhal, a on mi na to řekl, že už zas začínám, že on je ten špatnej, že u sebe nevidím chyby a pak už mi nenechá nic domluvit, urazí se a odejde.

Tak jestli si o tom nemůžeme promluvit, protože jakmile něco řeknu na jeho osobu, tak tento rok prostě takto reaguje, tak potřebuje asi slyšet, ano, já jsem debil, za všechno můžu, ty jsi super, tak to by asi neodešel. Fakt mám všeho pokrk.

Ta nemoc změnila mě i jeho, nikdy bych tomu nevěřila, ale já už se prostě honit nebudu, stresovat, atd. a on navíc nechce vůbec s ničím doma pomáhat, že má 2 práce (v jedné je výdělek  fakt směšný,klidně toho nemusí tolik dělat a do  práce co chodí  tak třeba 2 měsíce sice chodí denně, ale pak třeba 1-2x týdně). A řekl, že už se sebou nenechá orat, že on pracuje na domě a já mám dělat  domácnost a dětí.
Já vím, že toho teď dělám míň, prostě jsem si po té nemoci dala pauzu, už to neberu jako tak důležité.. A myslím, že jedno teplé jídlo stačí, prostě vždy něco uvařím, když je tu výbuch, tak poklidím, peru, holt je tu občas binec, nejsem taková, co by smýčila kde co denodenně. A navíc když mám pocit, že mi nechce pomoct, tak občas stávkuju - jsem naštvaná.

Bavili jsme se  o jedné paní, co si vzala černocha, že on jí zakázal jíst myslím kravský maso, že děti nesmí u kamarádek spát apod. a můj muž mi řekl, no jo, jí má jako služku.
Ale mě to přijde, že je na tom ta paní líp než já, protože ten její černoch jí nosí tolik prachů, že mají hezké mobily, pěkně se oblíkají a paní nepracuje, holky má ve škole, jednu asi v 5tý a druhou v 8mý třídě a prostě je doma! Já od 1,5roka naší dcery pracovala! Až teď po té nemoci se prostě flákám! Ano, je to pravda, flákám. Ale ten můj nenosí tolik peněz, aby nás 4  uživil a furt mi bude něco vyčítat?

Cokoliv by bylo mířeno na něj, neposlouchá mě... Nelze si s ním promluvit, já musím poslouchat co mi říká, ale když řeknu ohledně jeho něco, tak to je zle! 

Tímto jednáním mi připomíná mojí mámu! Taky mi to dělala! Přitom on mi tvrdí, když začnu mektat, že jsem jako moje máma! Když jsem totiž třeba mámě řekla, že bych záhonky udělala na jedné straně a ne rozseté tam sem, tam sem, aby se mi na kousíček vešel bazének, tak se našňupla a všehno vytrhala, že prý když se mi to nelíbí, tak to půjde pryč. když šlo tátovi lepit pomalu podhledy, tak je prostě vzteky vyházela oknem a už ho lepit nepustila (přitom jsem kupovala za svý peníze ty podhledy já!)....

A.

* * * * * *

Milá A.,

dva lidé se do sebe zamilují a berou toho druhého jaký je. Hormony jsou "zblázněné" a my nevnímáme nic rušivého, jen to, že je nám v přítomnosti toho druhého skvěle a chceme být stále s ním. Jsme nadopovaní energií, kterou získáváme z Vesmíru a spolu dohromady ji ještě zesilujeme.
Jak jde čas, druhý nám trošku zevšední, to napojení přestane být tak silné a najednou začneme vidět nedokonalosti toho druhého. Ve skutečnosti nám ten druhý odráží naše nitro, zrcadlí nám pouze to, co si my sami o sobě myslíme a to jak se vnímáme.

Energii potřebujeme, a protože už ji neumíme získávat z Vesmíru, začneme s tím druhým bojovat o energii. Vedeme hádky a pře, z nichž jeden vychází jako vítěz a druhý jako poražený. Vítěz se cítí nadopovaně, je  plný energie. Ten co prohrál se cítí vyšťavený. Je to logické, svou energii předal vítězi.

Takto to probíhá dokud si neuvědomíme, že už to takhle nechceme. Někdo to řeší rozchodem. Pokud se s partnerem rozejdeme, aniž chápeme proč k hádkám dochází a jak to můžeme napravit, je to stejné, jako bychom vyřízli nádor a čekali, že se tělo samo uzdraví. Časem si k sobě přitáhneme podobného člověka, který nám dělá to stejné.

Jak píšeš - tvůj partner se chová velmi podobně jako se chovala tvoje máma. I mezi rodiči a dětmi probíhá boj o energie. Rodiče předávají dětem vzor chování. A tak se děti chovají pak v dospělosti stejně. Mají zafixované jak se chovala matka či otec.

Jak si tedy uvědomit, co děláš špatně? První krok je uvědomit si, že vše, co nás obklopuje, tedy partner, rodina, práce, okolí je výsledek toho, co z nás vychází. Pokud se sami k sobě nechováme s respektem, nebude se tak k nám chovat ani partner.

Při hádce je to hra ega proti egu. Řekneš partnerovi něco, co se ti na něm nelíbí. On si to bere osobně a vidí v tom to, co sám cítí. Nevnímá jen to, co říkáš, vnímá i odraz sebe sama. A tak reaguje. Řekne něco, co se mu nelíbí. A ty to, co řekl, vnímáš osobně, jako útok na tvou osobu, a vnímáš i to, co on ti zrcadlí. A tak to pokračuje dál a dál, dokud jeden z páru nekapituluje. Podle toho, jak dlouho boj trval, je to vyčerpávající. Míra vyčerpání se rovná míře energie, kterou jste bojem ztratili.

Nejvíc si při zrcadlení všímáme toho, co se nám nelíbí. Zrcadlíme si i hezké věci, ale ty bereme tak nějak samozřejmě a nevěnujeme jim tolik pozornosti jako těm, které nám příjemné nejsou. A tak časem máme dojem, že nás ten druhý jen kritizuje, že na nás nevidí nic hezkého. Odpověď opět hledej sama v sobě...co hezkého vidíš na sobě? Co se ti na tobě líbí?

To, co z nás vychází, se nám vrací. Když se nám nelíbí, co se vrátilo, je třeba se zamyslet nad tím, co vysíláme a naučit se to změnit. Dokud nepřipouštíme, že si to způsobujeme sami, nemáme moc nad svým životem, nemůžeme nic změnit. Jakmile si ale uvědomíme, že jsme si to nějak nevědomě vytvořili, můžeme to začít měnit.

Jedna věc je to, co tvůj partner říká a druhá je ta, co cítíš ty. To, jak se on vyjadřuje, jsou jeho vzorce chování, které se naučil doma od svých rodičů. Způsob, jakým se vyjadřuje, je jen zpráva, ve které sděluje "tohle jsem já, tohle si o sobě myslím". A to, co pod tím vnímáš ty, je to, co on ti odráží. On ti nemůže odrazit něco, co bys necítila. Všechny ty pocity, které v tobě vzbuzuje, jsou tvoje. To ty si myslíš všechno to, co od něj slyšíš říkat.

Pokud se ti jeho slova nelíbí, můžeš to změnit tím, že se zamyslíš, proč. Nelíbí se ti něco, co říká, protože je to pravda? Nelíbí se ti, že ti ukazuje tvou lenost? Pak hledej proč ti to vadí. Možná máš v sobě nějaký program, který ti říká, že být líný je špatné. Nebo program, že se neustále má něco dělat. Že máš mít dokonale uklizenou domácnost apod. Až program najdeš, rozhodni se, zda je pro tebe přínostný. Jen ty rozhoduješ, jaké programy v sobě budeš mít. Jen ty rozhoduješ, jak se chceš cítit. Můžeš změnit všechno, co ti nevyhovuje.
Vím, je to náročné, protože jsme nebyli zvyklí takhle uvažovat. Naučili jsme se poslouchat autority a zapomněli jsme, jací vlastně chceme být.

Lidé raději řeší někoho druhého než sami sebe, lépe vidí, co druhý dělá špatně. Netýká se jich to osobně. Když začneme řešit sami sebe, je to jako tít do živého masa, naše ego se začne ozývat a dává nám najevo, co se mu nelíbí. Pro mě nejdůležitější krok - připustit, že si každý za všechno svým způsobem můžeme, je pro ego velká rána. Nejprve obviňuje všechny okolo - rodiče, učitele, partnera, děti....jednoho dne ale stejně bude muset připustit, že to, co dělají druzí, on nezmění, ale může změnit to, jak se přitom bude cítit.

To, že ti manžel odráží "nepříjemné" pocity je svým způsobem dobře. Je to pro tebe zpráva, že na tom máš pracovat. Dokud to nepřijmeš (jeho takového jaký je a sebe takovou jaká jsi), bude ti to vadit. Jakmile přijmeš to, co říká, jako informaci, ne jako svou pravdu, přestane ti to vadit.

Nemoc je pro nás vždy zpráva. Tvá nemoc přišla, aby ti předala informaci. Když si člověk nevšímá, že sešel z cesty, jeho vlastní tělo ho na to upozorní skrze nemoc. Kdyby nemoc nepřišla, člověk by jel dál ve starých kolejích, dokud by nezkolaboval. Takže nemoc vlastně přijde včas, aby mohl implementovat změnu myšlení do svého života.
Každá nemoc sebou nese potřebu změnit to, jak o sobě myslíme. Mnoho lidí se nemá rádo, nemá rádo své tělo, protože není takové jak by podle jejich naučených myšlenek mělo být. Celý život se nemají rádi a pak, když tělo onemocní, nechápou co se děje.

Odpověď na tvou otázku - co děláš špatně - je stručná a jednoduchá. Bereš si osobně to, co říkají druzí. To, co říkají, se ti nelíbí, protože věříš tomu, že je špatné být takovou, jakou tě popisují.

Abys mohla nastolit změnu, uvědom si, co vlastně chceš. Nejprve je potřeba vědět, jaký máš cíl. Pak za ním můžeš jít. Nauč se vnímat potřeby svého těla, ukaž mu, že ti na něm záleží, že ho máš ráda. Pokud to neumíš, můžeš se to naučit. Volba je zcela na tobě.

Pro ty, kdo se změnou chtějí začít, ale nejsou si jistí jak na to, nabízím osobní sezení, které probíhá buď u mě doma, nebo přes skype. Více zde.




Krásný den všem,

Jolana
www.nova-cesta.com








foto: zdroj morguefile.com