středa 12. února 2014

Bojíte se smrti?

Pokud se bojíte smrti, pak vás mohu uklidnit, že jste na tom podobně jako většina z nás. I já se smrti dlouho bála. Abychom lépe pochopili čeho se vlastně bojíme, musíme na začátek...

Když jsme se narodili, prošli jsme procesem smrti i zrození. Smrti v tom slova smyslu, že jsme ukončili jednu etapu našeho bytí a zrození v tom smyslu, že jsme se přerodili do nové podoby. Představit si náš život před narozením a po narození můžeme na následujícím příkladu - Nacházíte se v jedné místnosti. Otevíráte dveře, vcházíte do druhé místnosti a jakmile jste tam, dveře se zavírají. Jste to stále vy, jen jste popošli o kousek dál, jste teď někde jinde...

Tak nějak vnímám naše bytí já. Jako dítě jsem se rozvzpomínávala na minulé životy, ale protože mluvit o takových věcech vyvolávalo v lidech smíšené pocity a protože o tom nemluvilo mnoho lidí, přijala jsem za své, že si to jen fantazíruju a že bude lepší, abych o tom nemluvila, jinak mě okolí nepřijme.

Vzpomínám si na období, kdy jsem byla ještě hodně malá a nechápala jsem, proč lidé plačou, když říkají, že někdo zemřel. Nechápala jsem tu jejich bolest, nevěděla jsem, co je špatného na tom, že někdo odešel někam jinam. Jak jsem později pochopila - lidé plakali, protože se domnívali, že smrtí člověka končí jeho existence. Domnívali se, že jejich milovaný blízký odešel navždy, nikdy ho už neuvidí, nikdy ho už neuslyší, je pryč, definitivní konec.

Dožadovala jsem se vysvětlení co to vlastně smrt je a dospělí mi to neuměli vysvětlit. Pořád mi říkali, že jsem ještě malá a že to pochopím, až budu větší. A měli pravdu.

Moje pochopení přišlo o nějaký rok později, nevím jestli mi bylo 5 či 6, ale myslím, že jsem ještě nechodila do školy. Byla jsem u babičky na prázdninách. I stalo se, že odešla její kamarádka, zemřela a měla pohřeb. Babička mě tedy vzala s sebou. Pak mám střih a pamatuju si místo, že kousek dál je místnost, kde je rakev s nebožkou a kdo chce, může se na ni jít podívat. Chtěla jsem. Ale nesměla jsem. Když jsem viděla ty lidi jak vychází z oné místnosti a cítila jejich bolest, začala jsem přijímat jejich pravdu o smrti jako o něčem tak hrozném, že se na to dítě ani nemůže jít podívat. 

Před lety jsem měla možnost poznat smrt z jiné perspektivy. Žila jsem v Dominikánské republice, kde je zcela běžné, že když člověk zemře, jeho rodina si ho odveze z nemocnice domů, tam ho umyje, tělo se natře jakousi vonnou emulzí, aby se potlačil pach smrti, tělo se obleče do nejlepších šatů, nebožtíka učešou, prostě dají ho "do gala" a to všechno proto, aby se s ním mohli přijít lidé rozloučit. Je zcela běžné, že s nebožtíkem se loučí nejen jeho úzká rodina, ale i všichni známí, příbuzní z desátého kolena, sousedi, celá vesnice. Čím víc lidí ho znalo a mělo rádo, tím víc lidí se s ním přijde rozloučit. Lidé spolu pobudou, vypijí šálek čaje nebo kávy, sní nějaké občerstvení. Toho všeho jsou přítomny i děti. Od malička jsou v kontaktu s mrtvým člověkem a smrt berou jako běžnou součást života.

V době, kdy jsem tam žila, pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se šla na nebožtíka podívat. Měla jsem z něj strach. Nevím přesně z čeho, vždyť mi už nijak nemohl ublížit. Taky nevím nakolik jsou v nás programy z různých hororů a filmů o obživlých mrtvolách, z pohádek a příběhů, které nás mají postrašit, abychom byli "hodní". Myslím, že i to hraje značnou roli v našem strachu. Vše to, co jsme převzali od svých rodičů a ti zase od jejich rodičů. Všechny ty strachy máme na sobě nabalené, obklopují nás a dokud je nezpracujeme, smrti se budeme bát.

Jako děti se smrti nebojíme, to až poté, když v nás rodiče tento strach pěstují sérií hrozeb co všechno by se nám mohlo stát a jejich prožíváním odchodu jejich blízkých vezmeme za své, že smrt je něco tak strašného, ohavného a hrůzostrašného, že se toho máme a musíme celý život bát.

Všichni jednou zemřeme. Tedy - naše fyzická těla. Všichni si jednou přejdeme z jednoho pokoje do druhého a zavřou se za námi dveře. Pokud pochopíme a přijmeme fakt, že smrtí fyzického těla nic nekončí, můžeme se od tohoto strachu oprostit.

Já jsem svůj smír se smrtí prožila před lety, když zemřela moje teta. Měla jsem ji opravdu moc ráda. Když přišel opět okamžik, kdy byla úzká rodina vyzvána, aby se s ní šla rozloučit, chtěla jsem jít taky. Jsem moc ráda, že mi bylo dovoleno vejít a s tetou se rozloučit. Tenkrát, v ten den, kdy jsem položila ruku na její srdce, jsem vnímala, že ona už v tom těle není. Přede mnou ležel pouhý oděv. Vím, že pro mnohé je čtení těchto řádek těžké. I pro mě není jednoduché sdílet mé nejniternější pravdy a strachy s vámi. Dělám to proto, abych vám ukázala, že můžete své životy změnit.

V ten den jsem se vrátila zpět do dětství. Vzpomněla jsem si na tu malou holčičku, která neměla ponětí o smrti a která se chtěla jít podívat na nebožku a nemohla. Trvalo mnoho let, kdy jsem se smrti bála. Zcela zbytečně. Když se zrodíme, jsme tu proto, abychom zažívali, ne abychom se strachovali. Strach nás brzdí v prožívání. Proč se bát něčeho, co stejně jednoho dne přijde? Proč se bát, když stejně nic nemohu ovlivnit? Své životy dostáváme. Jsou to velké dary od našeho Stvořitele. On nám život dá a on rozhodne, kdy přichází čas, abychom přešli o kousek dál. Kdyby nebyla smrt, přestali bychom se vyvíjet. Ustrnuli bychom v jednom bodě. 

Život má mnoho kapitol. Každá kapitola je jeden lidský život. Když končí kapitola, není to špatně. Končí, aby mohla začít další. A když skončí celá kniha, dostáváme dárek. Jsme tak daleko, že už nemusíme přicházet znovu a znovu, abychom se učili, protože už umíme, co jsme se naučit měli a můžeme postoupit dál. Můžeme se vrátit ke Zdroji. Ke Stvořiteli. K Bohu.

Ať už se mnou souhlasíte či nikoliv, mým úmyslem není vnutit vám mou pravdu. Pro mě pochopení, že život smrtí nekončí byl vysvobozením. Pro mě pochopení strachu ze smrti bylo přínosem a jeho zpracování mi přineslo širší úhel vnímání. Nebudu vám lhát, že nepláču když vidím smrt. Ano, moje fyzické tělo pláče, nebrzdím jeho projev a ani necítím potřebu to dělat. Ale tam uvnitř vím, že kdo pláče je mé ego. A tak ho nechávám projevit se. Nebráním mu, ale ani nepřijímám jeho strach. 

Naše Vyšší podstata se smrti nebojí, protože ví, že jsme světelné energetické bytosti. Fyzická těla jsou naším doplňkem pro život na planetě Zemi. Zde tělo potřebujeme, a tak ho dostáváme, a to po dobu vlastní potřeby. Naše fyzická těla nám umožňují fyzické prožívání. To světelná neboli energetická bytost nemá. Oblékáme se do svých těl, abychom mohli zažívat prožívat tento fyzický svět. Abychom mohli jíst, spát, milovat se, rodit se a umírat. Naše světelné tělo je nesmrtelné. Energii nelze zničit, lze ji pouze přetransformovat. Ego ale umírá se smrtí fyzického těla, a proto se snaží v nás vyvolat strach. Čím víc o nás rozhoduje naše vlastní ego, tím větší strach ze smrti máme.

Své strachy můžete zpracovávat. Existuje mnoho technik jak si se svým strachem poradit. Vybírejte tu, která je vám nejbližší, tu kterou cítíte jako tu svoji.

Pro konzultace mne můžete kontaktovat zde, případně se přihlásit na některý z mých seminářů.

Přeji vám krásný a naplněný život,

Jolana
www.nova-cesta.com



 fotografie: zdroj internet