pondělí 16. září 2013

Ego a jeho nástrahy

Ptáte se na ego. Vnímám, že toto téma vás zajímá a pro některé z vás je trochu záhadou...

Ego máme všichni. Je to "součást" našeho vybavení. Ego má mnoho podob. Dokáže se obléknout za cokoliv a kohokoliv. 

Na jedné straně se mluví o zbavování se ega, na druhé se ho zbavit nemůžeme, dokud tu jsme...protože součástí výbavy pro přežití v hmotném, tedy fyzickém světě, tak jak ho známe, je ega zapotřebí.

Ego máme všichni jen v různých "hladinách". Ego je naše vlastní identita. Je to naše jméno. Moje ego se jmenuje Jolana. V těle, které používám v tomto životě, je moje ego Jolanou. V minulém životě bylo někým jiným a v příštím životě bude opět někým jiným. Ego je jako šaty. Odložíme ho, když ho nepotřebujeme a opět oblékneme, když je ho třeba. Naše duše - naše Božská jiskra, Bůh v nás, naše životní energie, naše energetická těla....(stále mluvím o tom stejném jen s jinými názvy) je něco, co si neseme stále s sebou. Ze života do života. V každém prožitém životě se na naše energetická těla nabalí další energie. Proto je možné si vzpomenout na minulý život (je li to nutné - což ale většinou není). Tato energetická těla (naše duše) je nesmrtelná, tedy přechází po každém ukončeném životě dál.

Energie se nedá zničit, dá se pouze přetvořit. Ego se zničit dá, ego umírá spolu s fyzickým tělem. Právě ego stojí za naším strachem ze smrti, protože ví, že přijde jeho konec. Pokud víme a věříme, že naše energetická těla jdou dál, že pro nás nic nekončí, smrti se nebojíme. Lidé, kteří prodělali klinickou smrt, hovoří o svém zážitku z jiné perspektivy. Odkládají strach ze smrti, protože ví, že pokračují dál.

Když to řeknu hodně zjednodušeně...tak naše ego spolu s fyzickým tělem jsou jako šaty. Teď máme na sobě oblečení. Jsme oblečeni do svého jména. Když oblečení sundáme a odložíme, pro nás už toto oblečení není potřeba, posunuli jsme se dál. To ale neznamená, že už neexistujeme. Když se převlékáme z role do role (přecházíme z jednoho života a narodíme se do druhého), naše duše to vnímá. Na energetické hladině jsme si toho vědomi. Prozatím nepotřebujeme pamatovat si naše "bývalá oblečení", proto jakmile se narodíme, začneme zapomínat kdo jsme a proč jsme přišli. O tom ale teď psát nebudu...

Vybavení pro život máme všichni stejné. Opět bych použila přirovnání...jsme jako počítače. Máme tvar, máme formu. A máme programy. Jsou programy, které už máme uvnitř (to jsou přejatá schémata chování - to, co si neseme z našeho rodu ) a pak jsou programy, které se do nás nahrávají od okamžiku zrození do této formy, kterou jsme právě teď a tady. Čím víc jsme ponořeni do víry, že toto je naše realita, tím víc tomu věříme. Pokud uvěříme, že my jsme pouze tou hmotou, kterou můžeme vidět svýma očima, pak tomu tak je. V takovém případě jsme v moci našeho ega. To právě ego je za každým strachem. Když jsme šťastní a smějeme se, užíváme si přítomný okamžik s přáteli, rodinou, nebo i sami a zažíváme něco velmi příjemného, je to moment, kdy se nám podařilo se z ega vymanit. Ne, že by zmizelo, je stále s námi, ale v ten okamžik nemá otěže.

Čím častěji přebíráme zodpovědnost nad svým životem, čím víc vnímáme, že svůj život si utváříme sami, tím méně síly naše ego má. Zpracování strachů je jedním ze způsobů, jak ego odkládat. My nejsme loutkami v divadle a nemusíme čekat, co se stane. My jsme tvůrci svého života. Pokud jsme v zajetí svého ega, máme strach, jsme loutkami. Loutka nemá svobodnou vůli, loutka může dělat pouze to, co rozhodne ten, který ji drží v rukou.

Každý jsme občas loutkou, ač málokdo si to přizná. Není podstatné rozebírat jak často jí kdo je, jak silné kdo má ego. Jde pouze o uvědomnění. Každé ego má svůj "poločas rozpadu", každý jdeme svým vlastním tempem. Nemusíme se srovnávat, kdo je na cestě dál a kdo teprve začíná. To opravdu není podstatné.
Mým úmyslem je pouze přiblížit vám můj úhel pohledu, to jak vnímám ego já. Nikoho nenutím, aby se mnou souhlasit, každý sám si rozhoduje o tom, čemu chce věřit, co utváří jeho realitu. Já vám pouze předkládám svůj úhel pohledu,  to, jak to vnímám já. Ale nevím, jak to pochopíte vy....Je jedno, co kdo říká, každý člověk to vnímá podle své vlastní úrovně....každý to vnímá podle svých zkušeností, podle svých přejatých schémat chování (to co se v dětství a mládí naučil).

Ego je velmi dobrý učitel. Ego nám ukazuje lekce a udržuje nás stále ve střehu. Když jsme v rovnováze, jsme vyrovnaní, spokojení, užíváme si život v přítomném momentu, pak je ego mimo hru. Tam, kde je rovnováha, pro něj není místo. Je v modu "stand by". Stačí, abychom se něčím nechali vykolejit...a už je tu, aby nám ukázalo, že nejsme v rovnováze.

Už delší dobu jsem cítila touhu zkusit přejít přes žhavé uhlíky. Jednou už jsem málem jela na seminář, ale moje Vyšší Já mě zastavilo.
Nebránila jsem se, jen jsem vnímala, že asi nepřišel ten správný okamžik a pokud to mám absolvovat, tak přijde jindy a jinde....
Po čase se naskytla další příležitost a ta touha to udělat byla opět tu....a takhle se to párkrát opakovalo. Stále častěji jsem nad tím uvažovala a stále víc příležitostí se ukazovalo.

Jak jsem psala už dříve - nejsem člověk, který by chodil často na semináře a kurzy. Jsem samouk. Jdu podle intuice, co vnitřně cítím, že je pro mě dobré, to dělám. Vše si potřebuju odžít "na své kůži". Pokud se to naučit nedokážu, pak to nepotřebuju....

Opět se blíží další přechod žhavého uhlí. Už už jsem se přihlásila a opět...nic. Dnes, když jsem se sprchovala, to přišlo. Opět vize a s ní i vysvětlení....
Konečně jsem pochopila, proč jsem neměla absolvovat přechod přes žhavé uhlí (alespoň ne teď).
Pochopila jsem, že to moje ego mě tlačilo, abych to uskutečnila. To moje ego si potřebovalo dokázat, že to dokáže..

Vnímala jsem tu hru uvnitř své hlavy, kde to mé ego na mě zkoušelo přes pýchu, hrdost a zkusilo i přes strach. NIC.
Tak, jak to vešlo, tak to vyšlo. Jako vlna v moři. Vidíte, že přichází, přijde, projede kolem vás a je pryč.....(příklad se žhavými uhlíky byl pouhým příkladem, není to nic cíleného proti tomuto rituálu, pokud sami cítíte, že to máte absolvovat, pak to je vaše cesta).

Není třeba se snažit nemít ego. To ani není možné. Jak jsem psala - ego je součástí každého člověka, je to součást naší výbavy pro život zde. Ale můžeme rozhodnout, kolik si ho do života vpustíme. Zda mu dáme celé otěže, zda mu je občas půjčíme, nebo zda ho máme "stand by" a jen občas vykoukne, aby nás přezkoušelo, zda jsme v rovnováze....

Mé ego - miluji tě. Děkuji ti. Že jsi. Že mi dovoluješ být vědomá. Žít vědomě. Vnímat moc nad svým životem...

S láskou, Jolana
fotografie: zdroj internet