středa 17. července 2013

Tolerance - proč se nám jí nedostává?

O toleranci jsem dříve filozofovala hodně. Od malička jsem byla "jiná", cítila jsem se nepochopená a nepřijatá. Toužila jsem po tom, aby mě ostatní přijímali takovou, jaká jsem. Dnes už vím, že mi to ostatní nemohli dát, protože jsem si to nedokázala dát ani já sama.

Vše, co si přejeme dostávat, musíme nejdříve dávat. Abychom mohli dávat, potřebujeme to v sobě najít. Uvnitř nás je obsaženo úplně všechno, často je to velmi hluboko skryté a ani o tom nevíme. Pokud máme pocit, že to, co hledáme, tam není, je to způsobeno velkým nánosem nepotřebných informací. Zvykli jsme si ve svém životě "sbírat zkušenosti", "sbírat informace", jsme takoví věční sběratelé....Ale i sebemenší sběratel pokud chce mít ze své sbírky užitek, potřebuje mít sbírku zorganizovanou a všude pořádek.

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme spoustu nepřizpůsobivých lidí. A tím nemyslím jen jednu menšinu.  Posledních 100 let v nás systém včetně školství a rodiny velmi vyvinul potřebu uniformity a konzumního způsobu života. Začali jsme se považovat za jedince, který má své individuální potřeby, které je třeba uspokojit za všech okolností. Ještě před sto lety byli lidé mnohem blíže přírodě, lidé měli mnohem silnější sociální pouta ke svým rodinám. S rostoucím blahobytem a koupěschopností, nátlakem reklamy a vsugerováváním potřeby nakupovat vše a stále, se z nás stali "spotřebitelé". Toto téma je samozřejmě mnohem komplexnější, více aspektů, vybrala jsem několik důležitých a zásadních, aby čtenář mohl vnímat můj úhel pohledu....

Ještě za mého dětství bylo běžné dělit se o sladkosti, běžně jsme dostávali jednu čokoládu pro dva, oblečení jsme dědili nejen po sobě, ale i po bratrancích a sestřenicích. Ano, někteří lidé to dělají ještě dnes. Tenkrát "naštěstí" nebylo příliš výrobků, nebylo prakticky co kupovat, všechno bylo stejné a jen v několika variantách. V dnešní konzumní společnosti je tolik různých výrobků, že je problém si vybrat jen jeden. Zboží je stále méně kvalitní, protože cílem je nakupovat. A nakupovat se dá pokud "to staré" už neslouží....

Tak, jak jsme se vzdalovali od přírody, vzdálili jsme se i jeden od druhého. Lidé se stěhovali do velkých měst za prací, bylo třeba stále více peněz na uspokojení potřeb. Lidé přestali mít čas jeden na druhého, jsme příliš zaneprázdnění sháněním peněz, abychom si mohli stále něco kupovat. Zboží se hromadí, my máme stále větší a pohodlnější domy, a v srdcích máme stále větší citové prázdno.

Když se podívám kolem sebe, vidím velké množství lidí, kterým chybí láska. Nemyslím tím lásku partnerskou, ale tu vnitřní, lásku člověka k sobě samému. Vnitřní citová prázdnota způsobuje, že lidé hledají city venku a přitom jim uniká, že pokud nebudou mít rádi sami sebe, nedovolí tím ani ostatním, aby je měli rádi.

Naše vlastní karma nás dohání. Co jsme zaseli, sklízíme. Tento děj příčiny a následku se stále zrychluje. Už nemusíme odžít další život, abychom pocítili, co jsme zaseli. To, co dříve trvalo životy, roky, dnes se děje za měsíc, týden, den....

Ráda uvádím příklady. Bývaly doby, a není to tak dlouho, kdy jsem se zlobila na řidiče, když mě na přechodu málem přejeli, protože si mě prostě nevšimli, nebo kdy při odbočení já vykročila a odbočující auto mě málem smetlo, bývaly doby kdy jsem nechápala, proč na sebe řidiči křičí, dělají gesta, jsou nervozní. Jedna věc by byla pokud bych tomu pouze nerozumněla, a dívala se na to jako pozorovatel. V tom případě bych si následnou karmu nezapsala. Já je ale kritizovala, vnitřně odsoudila a karmu si zapsala. Přišel čas, kdy jsem začala sama "být řidičem" a do silnice mi začli lézt chodci, při odbočování když jsem měla zelenou, jsem pochopila, že chodec má zelenou taky, když mi za autem zaparkoval nějakej frajer tak, že jsem nemohla vyjet a já se rozčílila a vztekala, tak mi došlo mnohé.....Potřebovala jsem si to odžít, vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně...nazout si boty druhého a ujít v nich míli, abych poznala, že je to "jinak".....
Toto byl jen malý příklad, záměrem není, aby někdo v diskuzi rozebíral moje řidičské umění, jen nastínění pochopení jak se k nám vrací, co vyšleme....


Teď je čas se vrátit k toleranci. Aby nás ostatní přijímali jací jsme, tolerovali, že jsme "jiní", že máme "jiné potřeby", že "jinak vypadáme", máme "jiné názory, myšlenky, jiný úhel pohledu na svět", že se "jinak stravujeme", prostě že něco děláme jinak než "zbytek stáda", potřebujeme vyslat tuto toleranci vůči všem těmto lidem, tedy vůči tomu zbytku stáda. Jak můžeme chtít od druhých, aby nás přijímali, když nám vadí, že nás nepřijímají? Děláme jim to stejné. Nepřijímáme ty druhé, protože jsou jiní než my. Nepřijímáme, že mají jiný názor než my. Nepřijímáme názor, že oni nás nepřijímají.

Pokud chceme změnit ty okolo, nejprve musíme změnit sami sebe. Pokud chci, aby druzí tolerovali moje odlišné potřeby a představy, musím tolerovat sama sebe a tolerovat ty, kteří mě ještě přijímat neumí. Pokud něco neumí, potřebují vidět někoho, kdo jim ukáže, jak se to má dělat. Potřebují učitele.

Když mi něco vadí, například netolerance ze strany druhých, zaměřuji svoji energii na netoleranci. Vibruji na vlně netolerance. Jak ke mě může dorazit tolerance? Představme si vlnu netolerance jako červenou a vlnu tolerance jako modrou. Pokud jsem na červené vlně, nemohu přijímat modrou. Abych mohla modrou přijímat, potřebuji se nejprve modrou stát. Tím, že chápu odlišnost "zbytku stáda", nekritizuji to, nehodnotím, pouze ho vnímám, dostávám se na modrou vlnu. Jakmile modrou vlnu vyšlu, modrá vlna se ke mě vrátí....

Být tolerantní k potřebám druhého člověka aniž bych ho hodnotila, posuzovala, či kritizovala, je bytím v přítomném okamžiku. Kam jde naše pozornost, tam jde naše energie. Posilováním tolerance zesilujeme míru tolerance na celém světě. Rozdáváním tolerance druhým je učíme, jak být tolerantními.

Přeji vám krásný den a mír v duši :)


Jolana
www.nova-cesta.com
foto: zdroj internet