čtvrtek 16. května 2013

Jak poznat, že z nás mluví ego...a jak nám ego pomáhá

Moji čtenáři mi píší čím dál častěji "jak poznám, že ze mě mluví ego"....Cítím, že přišla chvíle psát na toto téma, tady je....

Moje představa světa byla dříve založena na polaritě světa...na tom, že aby bylo něco černé, je něco jiného bílé. Že opakem duchovna je hmota nebo že opakem dobra je zlo...Tohoto jsem se držela dlouhý čas. Pak přišla změna...Pochopila jsem nejen v teorii, ale i v praxi, že opaky se nutně nemusí vylučovat a že vše je třeba chápat v širší souvislosti. Polarita, nebo jak taky někdo říká dualita, je založena na úzkém pohledu...na tom, že vše má dvě strany....

Četla jsem spoustu různých článků, poslouchala videa domácí i zahraniční a cítila, že něco hledám, ale pořád to nemůžu najít...A přišlo to jako vždy - když jsem to nečekala. Když jsem neusilovala. Prostě jsem jenom byla. Přišlo ke mě poznání, že vše je jeden celek. Ano, teoreticky se to píše skoro všude a každý druhý má jednotu na přetřes. Ale já to pocítila a procítila. Byla jsem součástí všeho. Svět jsem začala vidět "jako z odstupu"....nezávisle, jako pozorovatel. A přitom jsem byla součástí. Pochopila jsem, proč si odmítáním ega ubližujeme. Pochopila jsem, proč být zlý je taky správné. Pochopila jsem, že i vrah má své místo na slunci. ŹE SLUNCE SVÍTÍ NA VŠECHNY STEJNĚ a že je na každém, zda si na slunce vyjde a bude si ho užívat, nebo si zaleze do jeskyně a tam bude vést debaty o tom, zda slunce existuje či nikoliv....

Bůh je energie, slunce je energie, Bůh je slunce, my jsme energie, my jsme Bůh. Tedy my všichni jsme součástí Boha. V dětství jsem si do mysli vryla představu Boha - staršího muže v bílém šatu s bílými vlasy a vousy, jak sedí na mraku, dívá se dolů a usmívá se. Dlouho jsem si neuměla Boha představit jinak. Ať jsem se snažila sebevíc, kdykoliv jsem udělala něco "špatného", viděla jsem "ho" jak se na mě dívá a přikyvuje...Představa, že já jsem Bůh, že ten vůl učitel ve škole je Bůh, že ta agresivní pokladní v obchodě je Bůh nebo že vzduch je Bůh...to bylo nepředstavitelné....


Dneska se tomu už jen směju, protože tu celistvost vidím všude. Vidím to propojení mezi lidmi, stromy, přírodou, cítím naladění druhých.... a důvěřuju své intuici a svému srdci. Občas, když lehce zapochybuju...tak se prozkouším. Rozhodnu se "proti" intuici a čekám na výsledek.....

Když jednáme v souladu s univerzem, cítíme se dobře. Máme ze sebe dobrý pocit. Řídíme se Božími zákony a uvnitř nás samých víme, zda to rozhodnutí je správné. Jsme naladěni na Zdroj, vše plyne snadno a lehce a je nám krásně. V podstatě je to to, co cítíme při zamilování. Vidíme jen klady druhých, před jejich stinnými stránkami zavíráme oči....

Když z nás mluví ego, je to vždy o strachu. Čím víc stoupáme a máme vyšší vibrace, tím víc se ego bojí, že o nás přichází a proto se i u duchovně probuzených lidí začne znova projevovat...Myslíme si, jak jsme to měli krásně zpracované a BUCH, děláme kraviny znova, hádáme se znova, sereme si život znova...(pardon) K tomu jsme na sebe naštvaní a bolí to o to víc, o co víc jsme si mysleli, že jsme MACHŘI a že už máme hotovo.....

Ego je náš velký kamarád. Často se o egu píše v negativním kontextu, ale já ho vnímám jako velkého služebníka, který vždy rád a ochotně přispěchá, aby mi ukázal, kde vybočuju z rovnováhy. Čím dřív si vybočení všimnu, tím rychleji jsem opět v harmonii.

Duchovní cesta má své stinné stránky, které ego podporují... Otevírají se nám obzory, které má hodně lidí ještě uzavřeny nebo jen maličko pootevřeny a ego nachystané čeká na svou příležitost...a čím mu ji dáme? Třeba tím, že si začneme myslet, jak jsme úžasní, jak jsme dokonalí a jak máme navrch nad ostatními. Jednoduše se začneme vyvyšovat. Kdyby tu nebylo ego, nemohlo by nám ukázat náš omyl... nemohlo by nám ukázat, že se máme kát a být víc pokorní....

Jak tedy poznat, že z nás mluví ego? Jednoduše. Ego se projevuje strachem. Kdo pociťuje strach, dává najevo, že se necítí součástí Boha, Vesmíru, Zdroje, Energie (jak kdo chce). Protože pokud jednotu cítíme, tak víme, že se nám nic zlého nemůže stát. Máme důvěru v Boží plán a věříme, že pokud budeme mít těžkosti, pomůže nám. Strach nám pomáhá pochopit, ve kterých oblastech a situacích jsme ještě odděleni. Každý jednotlivý strach, který vyplave na povrch má svůj úkol - ukázat nám naši oddělenost a pomoci nám.
Protože i strach je součástí Boha, i strach je Bůh. Pokud ho k sobě nechceme pustit, bráníme se před malým kouskem Boha. Nezapomínejme, že Bůh má miliony podob a forem. Bůh není jen ten chlápek na mráčku :)
 
A jak zpracovat strach? První krok je jeho přijetí. Dovolme strachu, aby byl. Dovolme mu, aby se k nám přiblížil, aby se projevil v celé své velikosti a nesuďme ho. Protože on tu je proto, aby nás učil. On má tuto formu jen pro nás, aby nás mohl posunout o kousek dál v našem vývoji. Kousek dál k Bohu. Dovolme strachu být, obejměme ho, poděkujme mu a pusťme ho, ať se může navrátit ke Zdroji.