neděle 12. března 2017

Pocit viny tíží jako kámen a sleduje nás jako stín

Pocit viny zná v určité formě asi každý člověk. Vina má mnoho podob - malá, nevinná - třeba jako malé dítě, co sebralo cizí hračku a chce si ji nechat. Nebo dospívající dívka, co si půjčí mámin svetr a udělá v něm díru a bojí se, že na to máma přijde...kamarádka, co potají chodí s přítelem své nejlepší přítelkyně nebo nevěrný partner, který se bojí, že se provalí, že má nebo měl milenku...

Ať už je to malá nevinná lež nebo "velká věc", všechny lži mají jedno společné - tíží nás. Lži v nás vyvolávají pocit viny. Strach, že se to, co tajíme, dostane na světlo. Strach, že se provalí naše lež a druzí se to dozví. Je to velká tíha, která nás pronásleduje na každém kroku, každou minutu, každou vteřinu. Jdeme spát a možná na chvíli zapomeneme, že to tam je, ale stačí jeden telefonát a hned v nás "hrkne" a očekáváme, zda se to neprovalilo "na světlo".

Vina je jako stín. Stále nás provází. Když lžeme, automaticky vytváříme karmu, která nás dožene. Ta vina nás bude provázet, dokud se jí nezbavíme. A to jde jen jednou cestou - říct pravdu.

Někteří lidé se bojí říkat pravdu. Jak by to, co skrýváme, vypadalo? Staví nás to do nevýhodné pozice? Můžeme tím něco ztratit? Můžeme o někoho přijít? Co všechno pravdou riskujeme? Stojí to za to?

Když člověk mluví pravdu, má velkou svobodu. Nemusí stále nosit tu tíhu viny. Ta, i když je sebemenší, po čase velmi tíží. Je to jako kdybyste vzali do ruky malý kámen. Je sice malý, ale zkuste ho mít v ruce celou hodinu, celý den, celý měsíc! a zjistíte jak moc vás svazuje. Na druhou stranu pravda přináší svobodu. Ano, je to risk, ne vždy to vaše okolí ustojí. Ale když mluvíte pravdu, dáváte tím světu najevo, že vám mohou věřit. Víte, že máte čisté svědomí. A co sejeme, to sklízíme.

Pokud teď sázíte jen to, co chcete sklízet a stane se vám, že přijde velká rána, může to být vaše karma. Jen vás dostihlo něco z minulosti. Může to být velká pecka, může vás to semlít. Ale čím rychleji se z toho dostanete a jen to přimete, že se to stalo proto, že se to stát mělo, už to nemusíte nosit. Vemte to jako zkušenost, kterou jste si potřebovali odžít, abyste splatili starý dluh. A opět můžete cítit svobodu.

Vina vás může drtit dlouho. Nakonec stejně nevydržíte. Každá pravda dřív či později vyjde najevo. A pak? O to horší to bude mít následky. Protože každé naše jednání má následek.

Kdo v sobě nosí vinu, je to jako by nosil na zádech batoh. Když se jednou provždy osvobodí a jedná poctivě a mluví pravdu, je to jako byste shodili velký batoh plný kamení ze zad. Uleví se vám. Budete se cítit volně a svobodně. A věřte mi, že to za to stojí.

Mějte se svobodně, vaše Jolana

www.nova-cesta.com

úterý 7. února 2017

Jak v partnerském vztahu porozumět tomu druhému aneb proč mi partner vůbec nerozumí



Vztahy jsou jako stíny, provázejí nás každý den, v každý okamžik a všude. Vztahů se nedá zbavit. Můžeme na chvíli "zhasnout" a nabýt dojmu, že "nejsou". Na chvíli prožít iluzi okamžiku, že vše je dokonalé.

Zkusme si tedy na chvíli zkusit představit, že naše vztahy jsou dokonalé. Druzí se k nám chovají tak, jak si to přejeme. Tedy i my se k druhým chováme tak, jak si přejí oni. Nejsou rozepře, nepochopení, všichni si všech váží. Proč to tak není i v reálném životě?

Velkým nepřítelem vztahů je tvoření si domněnky (představy), že druzí přemýšlí a konají stejně jako my. Je to ten největší omyl vztahů. Jsme rozdílní jako otisky našich prstů. Očekávat, že druhý mě bude chápat jenom proto, že si to přeju, mě povede pouze do stavu, kdy budu litovat samu sebe, že mi druzí nerozumí a utápět se v slzách jak je svět nespravedlivý.

Přicházíme z různých poměrů, z různých rodin. Dokonce i sourozenci stejných rodičů jsou mnohdy zcela rozdílní. Jak fyzicky, tak uvnitř. Děti mívají pocit, že jim rodiče nerozumí a rodiče si zoufají ze svých dětí. Partneři nechápou potřeby druhého. A to jsme jen uvnitř jedné rodiny. Jak lze tedy očekávat, že širší okolí bude chápat co potřebujeme a dávat nám to?

Zkuste si vzít papír a z přední strany napsat seznam všech vlastností, které tvoří ideální vztahy a na zadní stranu napsat všechny ty, které by do ideálních vztahů patřit neměli. A pak se na seznamy podívejte nestranným pohledem a zvažte, které z těch kladných sami aplikujete a kolik z těch "záporných" u sebe vnímáte.

Když se oprostíme od očekávání toho, že druzí by se ke mně měli chovat nějakým způsobem, svět je hned jednodužší. Nemusíme posuzovat chování druhých lidí, ať už vůči nám nebo jiným navzájem. Stačí jen pozorovat.

Abychom mohli zlepšit kvalitu svých vztahů k jiným, nejprve se podívejme na svůj vztah k sobě samým. Když zapracujeme na zlepšení vztahu k sobě, automaticky se začnou zlepšovat i vztahy s druhými.

  • Nakolik se máme rádi? Protože pokud chceme, aby nás druzí milovali, umíme milovat sami sebe?
  • Umíme se přijímat takoví jací jsme? Bez sebekritiky? Jen vnímat jací jsme bez jakéhokoliv posuzování a hodnocení?
  • Oceňujeme to, čeho jsme dokázali? Vnímáme své úspěchy jako lekce, které už umíme a neúspěchy jako učivo, které je jen třeba zlepšit?
  • Jsme k sobě shovívaví? Umíme sami nad sebou "přimhouřit oko", když se nám něco nedaří?
  • V klidu a rozvážně se umíme nasměrovat na to, co je potřeba a přestat se soustředit na neúspěchy?
  • Chováte se k sobě s respektem? Vážíte si sami sebe? Věnujete sami sobě dostatek času a zájmu?
  • Nakolik nasloucháte svým potřebám? Co děláte pro to, abyste byli sama se sebou spokojenější? 
  • Věnujete se dostatečně tělu a ostatním potřebám? Nakolik umíte pokrýt své vlastní potřeby a co ještě potřebujete od druhých?
Druzí lidé se k nám mohou chovat pouze tak, jak se my dokážeme chovat sami k sobě. Kdo sám sebe ponižuje, nemůže čekat, že ho druzí budou oceňovat. Nejprve z nás musí vyjít to, co bychom chtěli dostat. Když bych to přirovnala k penězům, tak nejprve musíme peníze dávat, abychom je dostávali.

Systém, ve kterém jsme vyrůstali, v nás mohl vyvolat dojem, že nejprve dostanu a pak dám. Když mě druzí budou mít rádi, budu je mít taky ráda. Ten, kdo mě nemá rád, toho taky nebudu mít ráda. Jenže tento systém je postaven na nesprávných základech. Nejde nejprve sklízet a pak sázet.

Když se naučíme porozumět sami sobě, začneme více chápat druhé. Naučíme se být k sobě shovívaví a nebudou nám tolik vadit chyby druhých, protože budeme chápat, že stejně jako my se jen učí to, co ještě tak dobře neumí. K čemu nám pomůže zlobit se na druhé nebo na sebe, že něco neumíme? Vždyť od narození se učíme. Všechno jednou zkoušíme poprvé. Něco je pro nás jednodužší, jiné těžší.

Buďme tedy láskyplní, vstřícní, shovívaví, chápající, plně a bezpodmínečně přijímající sami k sobě. Tím se tato informace "otiskne" do naší energie. Každý z nás neustále vyzařuje do svého okolí svou energii. Právě tím, na jakou vibraci se naladí, určuje, jaká energie se k němu bude vracet.

Cokoliv, co potřebujeme od druhých, ve skutečnosti nedáváme sami sobě. Proto máme potřebu to dostávat od druhých. A když to nedostaneme, zlobíme se na ně. Pokud už se na druhé nechcete zlobit a chcete své vztahy zlepšit a zkvalitnit, zamyslete se nad tím, jaký vztah k nim vedete, co do vztahu dáváte, co už umíte, co se potřebujete naučit a co jen zlepšit.

Nebuďte k sobě příliš přísní, ale buďte důslední. Přílišná přísnost svazuje, ale důslednost napomáhá vývoji.

Naším cílem je stát se plnohodnotnou bytostí. Nebýt na ničem a na nikom závislí. To ale neznamená izolaci od druhých. Ba naopak, všichni spolu tvoříme jeden velký celek. Když jsme celiství, vnímáme, kde celistvost není a pomáháme ji tam vnést. Vyrovnaná matka vytváří příjemné prostředí uvnitř rodiny, harmonický vztah k manželovi a dětem, teplo domova. Lidé v jejím okolí, kteří díky ní mohou prožívat spokojenost, tuto spokojenost šíří dále.

Zkuste si vpomenout, jak se cítíte v přítomnosti někoho, kdo je spokojený a vyrovnaný a jak se cítíte v přítomnosti člověka, který je nespokojený. Ke kterému si chcete přisednout? Kterým z nich chcete být? A proč?

Vše je propojené a spojené. Spokojení lidé vytvářejí spokojené vztahy. A tak - pro někoho paradoxně - odpověď na otázku jak v partnerském vztahu porozumět tomu druhému a proč mi partner nebo druzí nerozumí je skryta v nás samých. Stačí porozumět sami sobě.

V diskuzi pod článek můžete psát své postřehy či dotazy na konkrétní situace, kde si nevíte rady nebo potřebujete "posvítit" na to, kde je problém. Také je možné se přihlásit na semináře, kde se tématu vztahů věnuji.

Přeji vám, aby se vám dařilo být ochotnými naslouchat si vždy, všude a bezpodmínečně.


S láskou Jolana
www.nova-cesta.com



foto: zdroj morguefile.com


neděle 5. února 2017

Vědět neznamená umět aneb dost bylo teorie, nyní přichází praxe...

Už od prosince mi přicházely signály o tom, že rok 2017 bude ve znamení mnoha změn. To by nebylo asi nic nového, neustále se okolo něco děje.
Tyto změny jsem vnímala jako změny, které budou probíhat nejen vně, ale i uvnitř nás. To, co jsme se dosud naučili na úrovni teorie se bude promítat do našich životů v praxi. Bude (a vlastně už i je) to zkouška za zkouškou.

Důležité, vlastně to nejdůležitější, pro toto období, je zůstat v klidu. Uvnitř. Nenechat se vytočit nikým a ničím. Lehko se to řekne, ale praxe je těžší. A právě o tom to bude. Opakující se lekce, abychom se naučili to, co potřebujeme.

V minulosti to bylo o získávání informací. Těch už jsme dle stupně vývoje nasáli dostatek. Abychom se posunuli ve vývoji dál, je třeba teorii přenést do praxe. Rok 2017 nám toto umožní.

Nezlobte se na druhé, ale ani na sebe za to, že se vám vše nedaří, jak byste si přáli. Pokud jste lekci nezvládli, velmi brzy přijde opravná zkouška.

Je třeba naučit se kontrolovat své emoce. Protože z emocí pocházejí nemoci. Čím víc se naučíme zpacifikovat sami sebe, tím lépe se budeme cítit. Vztek, agresivita, ale i lítosti a smutek - to vše jsou naše emoční reakce. Můžeme je kontrolovat tím, že začneme více vnímat sami sebe. Své potřeby, své pocity a své tělo.

Pokud jsem vzteklá, cítím těžkou, rotující energii v oblasti třetí čakry - solar plexu. Mohu se emocí nechat strhnout a "vytočit" se do běla (a věřte, že se mi to občas zadaří) anebo si mohu uvědomit, co se právě děje a zabrzdit to. Mě osobně se osvědčilo zhluboka dýchat, počítat, soustředit se na dech a začít si uvědomovat, proč mě ta osoba nebo situace tak rozčiluje. Řekl ten člověk něco, co mě donutilo vidět něco, co jsem vidět nechtěla? Nebo udělal chybu, kterou mu mám za zlé?

V novém roce jsem si začala uvědomovat, jak důležité je "nebrat na sebe pocity za chyby druhých". Třeba když jedu po silnici a někdo svým způsobem jízdy ohrozí ostatní účastníky provozu. On udělal chybu. Pokud se začnu rozčilovat, přebírám část zodpovědnosti na sebe, ale to nemusím. Druhý člověk udělal chybu a on si za ni zaplatí. Tečka. Nemusím to za něj řešit. Je to obrovská úleva, když si uvědomím, že nemusím řešit chyby druhých. Každý chybujeme, děláme dobrá i špatná rozhodnutí. A každý je zodpovědný pouze a jen za svá rozhodnutí.

Chyby děláme, když zapomínáme kdo jsme a kam jdeme. Když zapomínáme, že všichni jsme si rovni, že všichni procházíme vývojem, jen každý je v jiné třídě. Kdo už se naučil něco víc, není víc člověkem, nebo hodnotnějším člověkem. Je jen člověkem, který prošel delší úsek tratě.


Co nám může pomoci:
  • být bdělým - bdělost mi pomáhá nezapomínat kdo jsem a kam jdu
  • být vědomým -  mi pomáhá uvědomovat si, že nejsem jen fyzické tělo
  • naslouchat svým pocitům -  protože pocity jsou jazykem naší duše
  • nehodnotit, ani nekritizovat, neposuzovat sebe ani druhé
  • být ve svém středu
  • oceňovat sebe i druhé a být vděčný za to, co mám 
  • připomínat si, že vše, co se děje, je pro můj vývoj dobré - záleží na úhlu pohledu
To, jak se cítím dnes, je odrazem toho, jak jsem žila, přemýšlela, uvažovala a čemu jsem věřila v minulosti
To, co dělám, jak myslím a co cítím teď, utváří to, jak se budu cítit.

Strach v našem životě nemusí mít své místo. Je to stav volby - vědomé nebo nevědomé.

Je třeba vykročit ven ze své komfortní zóny, vystoupit z cyklů stejnosti a pohodlnosti. Pohodlnost je zbraň ega, udržuje nás tak v pocitu svobody - pocitu, že nemusíme udělat to, co nechceme.
Ve skutečnosti je pohodlnost a línost lstivou "zbraní" ega. Nejde o to, že bychom měli dělat to, co nechceme, jen abysme nebyli lenošní, a přitom vnitřně cítit tlak povinnosti (musel jsem to udělat). Ale naučit se dělat to, co je třeba, s pokorou a s láskou. Pokud je něco potřeba udělat, a pokorně to přijmeme, aniž bychom sami sebe litovali, že něco musíme udělat nebo upadali do pocitu viny, že jsme něco neudělali a udělat měli, můžeme přijmout s klidem v nitru výzvu, že je něco potřeba udělat a prostě to jen udělat. Nic víc za tím není. Jsme součástí jednoho velkého celku a v momentě, kdy s vnitřním klidem plníme to, co je třeba vykonat, napomáháme i ostatním částem celku.

Naslouchejme pečlivě svým pocitům, jazyku naší duše. Řeknou nám, "jak si stojíme". Co jsme již pochopili a co se ještě potřebujeme naučit. Naším cílem je být spokojeni v každé situaci a za každých podmínek.






Nebojujte proti druhým, ani proti sobě, protože boj přináší opět jen boj. Jediná cesta z boje ven je cesta pokory. Jakmile přestaneme vytvářet další boj, nemusí se nám už vracet. Kde se nevytvořil tlak, nevytváří se ani protitlak.


Přeji Vám mnoho úspěchu na vaší cestě nejen v roce 2017. Ať se vám praxe daří tak, jak potřebujete.

Neexistuje selhání, neexistuje chyba. Jsou jen stupně vývoje.

S láskou, Jolana
www.nova-cesta.com



foto: zdroj morguefile.com

čtvrtek 29. prosince 2016

Proč si stále vybíráme "nesprávného" partnera aneb kdy potkám někoho "normálního"?

Jak často slýchám ve svém okolí o případech, kde má někdo velkou smůlu, protože potkává jen ty nesprávné partnery. Ženy, které mají muže, co je ponižují, týrají (fyzicky nebo/i psychicky), zesměšňují, kteří je podvádějí s milenkami, anebo ženy, kterým partneři utíkají, kterým se nedaří najít si někoho na stálo...anebo i naopak muži, kteří řeší takovéto situace se svými partnerkami.

Ptají se, co dělají špatně, kde je ta chyba, že se jim stále děje to stejné dokola. Sotva vyjdou z jednoho těžkého vztahu, jsou v dalším....Ptají se: "Co dělám špatně?"

Abychom mohli nahlédnout pod pokličku, poslouží nám k tomu tento příklad, který se někomu opravdu stal...

Paní přišla s tím, že si stále nemůže najít normálního muže. Každý ji jen využívá. Ona se tak snaží, aby to klapalo, ze začátku je to pěkné, ale po čase se ten muž přestane snažit, na vztahu pracuje jen ona, čím míň toho on dělá, tím víc toho dělá ona. Nikdo to neocení, všichni to, co ona dělá, považují za samozřejmost. Děti jsou už velké, ale ani změna partnera nepomohla. Je to v bledě modrém to stejné... Sama uklízí, on jí nepomůže, ona vaří, pere, žehlí, nakupuje, on si po práci roztáhne noviny a čte si. Ona by potřebovala, aby si s ní povídal, aby se jí věnoval, mluvil s ní, jde jí vlastně jen o tu komunikaci a trochu pomoci v domě, ale nedočká se ničeho. Jediné, co ji drží, jsou zvířata, která mají.
Někdy se pohádají, pak se to na chvilku zlepší, ale za pár dní je to tam, kde to bylo. Ta žena trpí samotou.
Bývalý partner ji využíval finančně, ona táhla z větší části bydlení a jídlo, on jí občas trochu přispěl, ale jí to nestačilo, potřebovala víc, on však své peníze dával svým příbuzným. Ze začátku jí je nabízel, ale ona se styděla si o ně říct a přijímat je, a tak jí je už sám nenabízel. Povídal si s ní, ale finančně na tom byli špatně.

Tak bych mohla psát stále dokola. Ta žena prošla několik vztahů a v každém ji ten partner nějakým způsobem využíval a zneužíval její dobroty, ochoty a lásky.

Když se nám cokoliv děje stále dokola, je to známka toho, že jsme nepochopili lekci. Když žák nepochopí učivo, musí ho stále opakovat, dokud se ho nenaučí. Stejně tak je to s námi se všemi. Díky vztahům se učíme vycházet s druhými. Díky tomu se učíme, kde máme ještě nedostatky.

Někteří lidé mají tendence se litovat, pokud se jim to stejné děje stále do kola. Nevnímají, že si to něčím zapříčiňují sami. Viní z toho svět, Boha, partnera, všechny ostatní. Je snadnější střelit na druhé, než na sebe a přiznat, že si takové věci způsobujeme sami.

Abychom se z matrixu stále se opakujících a naklonovaných situací mohli dostat, potřebujeme si připustit, že si to způsobujeme sami. Způsobujeme si to nevědomým jednáním. Reakcemi a naučenými vzorci chování. Kdysi v dětství jsme odkoukali, jak se rodiče chovali k sobě a k nám a také k druhým a tyto vzorce jsme do sebe nasákli jako houby vodu po dešti, aniž bychom analyzovali, co je pro nás přínosné, a co ne. Naučili jsme se reagovat automaticky, aniž bychom zvážili každou situaci zvlášť.

Moment, kdy připustíme, že jsme si to způsobili sami, nám umožní začít zvažovat, co ve svém životě ještě chceme mít a co ne. Nemusíme si automaticky přivlastňovat vše, co dělali naši rodiče. Můžeme mít vlastní názory.

Pocity jsou jazykem duše. Umožní nám lépe se navázat sami na sebe a začít vědomě zvažovat, které pocity máme, proč, které jsou nám příjemné a ty nepříjemné přetvořit na neutrální a nahradit příjemnými.

Prvním pravidlem je tedy přijetí. Přijetí, že vše, co se nám děje, se nám děje proto, že jsme žili ne-vědomě.
Druhým pravidlem je odpuštění. Odpustíme sami sobě, že jsme chybovali, že jsme žili nevědomě a automaticky. Přestaneme se na sebe zlobit a odpustíme si. Také odpustíme všem těm, co nám ublížili. A proč? Protože v křivdě se nám nežije příjemně. Odpuštění je proces. Nějaký čas to bude trvat, než si odpustíme. Než odpustíme těm ostatním. Stačí, když s tím začneme a budeme na sobě pracovat.
Mnohým se to zdá těžké. Mají pocit, že když by odpustili, znamená to, že by souhlasili se vším tím špatným, co se stalo. Jiným se odpuštění zdá být lehké. Během chvilky řekli, že odpustili. A za pět minut už opět mluví o někom v negativní emoci a barvitě líčí, jaký je ten druhý člověk darebák a co jim všechno udělal.

Odpustit je akt, který musí být upřímný a musí jít od srdce. Jinak neproběhl. Představte si dřez na nádobí plný špinavé vody. Když jen řeknu, že vodu vypouštím, voda nevyteče. Aby odtekla, musím vytáhnout špunt a vyčistit sítko, které je zanesené zbytky jídla. Teprve pak může voda odtékat a dřez se vypustí. Vypuštěný je, až když v něm není žádná voda. My jsme odpustili, až když v nás není žádná zloba.

Vědomé žití přináší do našeho života radost a spokojenost. Samozřejmě můžeme dále žít tak, jak jsme žili doposud. Nemusíme nic měnit, ale kde neproběhne změna, je vše při starém. A tak těm, kteří opravdu chtějí změnit své vztahy, se to podaří, až něco začnou dělat jinak. Ženy, kterým bylo ubližováno, si začnou vážit samy sebe. Ženy, které se bály ozvat, musí začít komunikovat tak, aby partner slyšel, to znamená bez výčitek. Vysvětlit tomu na druhé straně, že to, jak žijeme teď mi nedělá dobře, že tak nejsem šťastná a že potřebuji, aby se to změnilo tak a tak. Když dokážete druhému vše říct, aniž byste na něj útočili výčitkami, snáze porozumí.

Ale co je asi nejdůležitější - je NEČEKAT. Nečekat, že druhý se změní rychleji, než my sami. Nečekat, že to někdo udělá za nás. Nečekat, že se to časem změní samo. Nezmění. Pokud nám něco vadí a my nejsme spokojení, tak ta změna musí vyjít z nás a od nás. Tedy nejprve my se změníme. Pak ta naše změna nastartuje změny v našem okolí.

Žena, která táhne sama celou domácnost a muž ji nepomáhá, se potřebuje naučit věnovat čas také sama sobě, investovat čas do sebe, rozdělit práci mezi ostatní členy rodiny. Nečekat, že je to napadne samotné. Kdo jednou začal lenošit, sám od sebe nevstane. Ale pokud manžel uvidí, že jídlo samo nepřistane na talíři, že je potřeba ten talíř umýt, jídlo nakoupit, navařit, nachystat, pak si začne ženy více vážit. Aby si ale ženy mohl vážit, potřebuje cítit, že si ta žena váží sama sebe! Žena, která samu sebe staví až na poslední místo v rodině, tak ale nečiní. Protože kdyby tak činila, věděla by, že jen žena, která se cítí dobře a je plná síly, může vytvářet příjemný rodinný krb a rozdávat lásku, která se jí bude vracet.

Na závěr zmíním ještě jednu věc - každý vztah tvoří dva. Oba dva se přišli do vztahu učit. Každý do něj vstupuje s tím, co umí i s tím co neumí. Pokud něco neumí, nemá cenu to druhému vyčítat. Je třeba jej motivovat, ukázat mu, jak se to dělá, aby se to mohl naučit. Přicházíme z rodin s rozdílnou výchovou, rozdílným způsobem uvažování a jinými vzorci chování. Každý to měl doma "trochu jinak". Proto je důležité, abychom si své vlastní rodiny nastavili tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. A to můžeme docílit pouze vzájemnou láskyplnou komunikací.

Pokud máte konkrétní dotazy, můžete je psát pod článek, přihlášku na semináře získáte zde.

Přeji příjemný čas, s láskou Jola.



čtvrtek 18. srpna 2016

Jak uskutečnit své sny a plány aneb plujete po proudu nebo proti?

Máme své touhy, svá přání, představy o tom, jak by měl vypadat náš život. Někomu se daří více, jiným méně, uskutečnit to, co žije v našich představách.

Zkuste si alespoň na chvíli představit, že můžete mít cokoliv na světě. Rozum má tendence nám "vysvětlit" na co dosáhneme a co je mimo naše možnosti. Protože se od malička učíme řídit se logikou, rozumem, používat hlavu, můžeme nabýt dojmu, že v životě lze uskutečnit jen to, co nám naše "hlava" dovolí.

Když se od ní alespoň na chvilku odpojíme a dovolíme si alespoň v představách to, co by jinak neprošlo, zjistíme, že většinou nemáme problém představit si krásný velký dům, silné auto, partnera, děti, dovolenou u moře či cokoliv jiného. V momentě, kdy si "pouze" představujeme, dáváme si svobodu a odkládáme omezení. Jaký by byl život, pokud bychom se naučili žít podle svých představ?

Pro realizaci jakýchkoliv představ je třeba:
  • propustit přesvědčení, že je možné pouze to, co umím a vím
  •  vědět, co chci uskutečnit - uvědomit si, o co mi jde
  • oprostit se od očekávání pozitivního výsledku
  • přestat soustředit pozornost na to, co nechci
  • přijmout, že každý výsledek mne posouvá vpřed
V životě poznáme, zda plaveme proti proudu nebo ne. Pokud jsme zvolili cestu plnou překážek, kde se nic nedaří, věci se jen komplikují, není nám přáno se v dané oblasti prosadit či uskutečnit svůj cíl, je nače si uvědomit, kterým směrem plaveme?

Cesta plná překážek nemusí vždy znamenat, že jdeme proti proudu. Poznáme to tak, že o něco velmi usilujeme proto, že potřebujeme určitý druh uspokojení. Je to cesta, která není vedena srdcem, ale egem. Pokud jdeme cestu srdce - intuice - vnímáme, že to, co máme udělat, je potřeba udělat, pokorně to přijímáme a vydáváme se na cestu, i když víme, že nebude vždy jednoduchá. Cesta ega se pozná tak, že trpíme, pokud nedosahujeme toho, co jsme si vytyčili.

Život nám přináší vše, co potřebujeme. Čím víc se necháme unášet proudem, tím rychleji se dostaneme k tomu, po čem toužíme. Paradoxně čím rychleji nám přestane záležet na výsledku, tím rychleji se tak stane.

A tak, pokud si nejsme jisti, zda se nacházíme ve správné řece - můžeme na chvíli vylézt z řeky, posadit se a jen tak být. Nádech, výdech, klid, relax. Žádné myšlenky, žádné touhy. V takovém stavu plynutí přecházíme do stavu splynutí a podvědomě vnímáme, kam máme jít, kterým směrem plavat...

Jsou dvě cesty - jedna je plná dřiny, utrpení, strádání, nepříjemných pocitů a zklamání. I když plaveme usilovně proti proudu, časem se unavíme a proud nás začne strhávat opačným směrem. Pokud vstoupíme do pokory - to znamená, že přestaneme kopat, zoufat, přijmeme, že to tak má být, o to rychleji si uvědomíme, že jsme jen plavali proti proudu a změníme směr.

Druhá cesta vede po proudu, nejen, že se posouváme vlastním úsilím, ještě nám na cestě pomáhá proud řeky. S minimálním úsilím dosahujeme velkých výsledků.

Učili jsme se, že velkých výsledků docílíme jen velkým úsilím, proto se "plavání proti proudu" stalo zvykem. Momentem, kdy si uvědomíme, že lze vědomě volit, na co zvykneme, lze odstranit ty zvyky z našeho života, které neodpovídají tomu, kdo jsme a kam jdeme a nahradit je zvyky novými.

Tak, jako je to s každým zvykem - je třeba si na něj zvyknout. S čištěním zubů jsme se nenarodili. S umýváním rukou po návštěvě toalety taky ne. V pravé podstatě se rodíme čistí, bez jakýchkoliv zvyků, bez omezení. V dětství jsme ochotni uvěřit "na Ježíška", "na Boha", na upíry, víly, strašidla. Malé děti dokáží uvěřit čemukoliv. To výchova, naše okolí a naše vůle přizpůsobit se nám umožní zvyknout si na něco jako na "normální" a na jiné jako na "špatné a nevhodné".

Uvnitř sebe jsem vždy cítila, že je možné cokoliv pro kohokoliv, ale ne každý touží po tom stejném a ne každý je ochoten udělat to, co je třeba, k dosažení potřebného výsledku. Naučili jsme se říkat, že něco neumíme, jen proto, že jsme to ještě nevyzkoušeli, nikdy nedělali nebo zkusili jen výjimečně. Pro evropana vypadá čínština velmi složitě a většina lidí si neumí představit, že by se někdy mohla čínsky naučit. Ale pro člověka, který se v Číně narodil, nepřicházím vůbec v úvahu si připustit, že by se jazyk nenaučili.

Vždy záleží na tom, co připustíme jako možné. Můžeme vstoupit pouze do těch místností, kde sáhneme na kliku a otevřeme dveře...

Přeji vám ochotu mít pevnou vůli a radost z toho, co děláte :)

Krásný den všem, Jolana
www.nova-cesta.com