čtvrtek 18. srpna 2016

Jak uskutečnit své sny a plány aneb plujete po proudu nebo proti?

Máme své touhy, svá přání, představy o tom, jak by měl vypadat náš život. Někomu se daří více, jiným méně, uskutečnit to, co žije v našich představách.

Zkuste si alespoň na chvíli představit, že můžete mít cokoliv na světě. Rozum má tendence nám "vysvětlit" na co dosáhneme a co je mimo naše možnosti. Protože se od malička učíme řídit se logikou, rozumem, používat hlavu, můžeme nabýt dojmu, že v životě lze uskutečnit jen to, co nám naše "hlava" dovolí.

Když se od ní alespoň na chvilku odpojíme a dovolíme si alespoň v představách to, co by jinak neprošlo, zjistíme, že většinou nemáme problém představit si krásný velký dům, silné auto, partnera, děti, dovolenou u moře či cokoliv jiného. V momentě, kdy si "pouze" představujeme, dáváme si svobodu a odkládáme omezení. Jaký by byl život, pokud bychom se naučili žít podle svých představ?

Pro realizaci jakýchkoliv představ je třeba:
  • propustit přesvědčení, že je možné pouze to, co umím a vím
  •  vědět, co chci uskutečnit - uvědomit si, o co mi jde
  • oprostit se od očekávání pozitivního výsledku
  • přestat soustředit pozornost na to, co nechci
  • přijmout, že každý výsledek mne posouvá vpřed
V životě poznáme, zda plaveme proti proudu nebo ne. Pokud jsme zvolili cestu plnou překážek, kde se nic nedaří, věci se jen komplikují, není nám přáno se v dané oblasti prosadit či uskutečnit svůj cíl, je nače si uvědomit, kterým směrem plaveme?

Cesta plná překážek nemusí vždy znamenat, že jdeme proti proudu. Poznáme to tak, že o něco velmi usilujeme proto, že potřebujeme určitý druh uspokojení. Je to cesta, která není vedena srdcem, ale egem. Pokud jdeme cestu srdce - intuice - vnímáme, že to, co máme udělat, je potřeba udělat, pokorně to přijímáme a vydáváme se na cestu, i když víme, že nebude vždy jednoduchá. Cesta ega se pozná tak, že trpíme, pokud nedosahujeme toho, co jsme si vytyčili.

Život nám přináší vše, co potřebujeme. Čím víc se necháme unášet proudem, tím rychleji se dostaneme k tomu, po čem toužíme. Paradoxně čím rychleji nám přestane záležet na výsledku, tím rychleji se tak stane.

A tak, pokud si nejsme jisti, zda se nacházíme ve správné řece - můžeme na chvíli vylézt z řeky, posadit se a jen tak být. Nádech, výdech, klid, relax. Žádné myšlenky, žádné touhy. V takovém stavu plynutí přecházíme do stavu splynutí a podvědomě vnímáme, kam máme jít, kterým směrem plavat...

Jsou dvě cesty - jedna je plná dřiny, utrpení, strádání, nepříjemných pocitů a zklamání. I když plaveme usilovně proti proudu, časem se unavíme a proud nás začne strhávat opačným směrem. Pokud vstoupíme do pokory - to znamená, že přestaneme kopat, zoufat, přijmeme, že to tak má být, o to rychleji si uvědomíme, že jsme jen plavali proti proudu a změníme směr.

Druhá cesta vede po proudu, nejen, že se posouváme vlastním úsilím, ještě nám na cestě pomáhá proud řeky. S minimálním úsilím dosahujeme velkých výsledků.

Učili jsme se, že velkých výsledků docílíme jen velkým úsilím, proto se "plavání proti proudu" stalo zvykem. Momentem, kdy si uvědomíme, že lze vědomě volit, na co zvykneme, lze odstranit ty zvyky z našeho života, které neodpovídají tomu, kdo jsme a kam jdeme a nahradit je zvyky novými.

Tak, jako je to s každým zvykem - je třeba si na něj zvyknout. S čištěním zubů jsme se nenarodili. S umýváním rukou po návštěvě toalety taky ne. V pravé podstatě se rodíme čistí, bez jakýchkoliv zvyků, bez omezení. V dětství jsme ochotni uvěřit "na Ježíška", "na Boha", na upíry, víly, strašidla. Malé děti dokáží uvěřit čemukoliv. To výchova, naše okolí a naše vůle přizpůsobit se nám umožní zvyknout si na něco jako na "normální" a na jiné jako na "špatné a nevhodné".

Uvnitř sebe jsem vždy cítila, že je možné cokoliv pro kohokoliv, ale ne každý touží po tom stejném a ne každý je ochoten udělat to, co je třeba, k dosažení potřebného výsledku. Naučili jsme se říkat, že něco neumíme, jen proto, že jsme to ještě nevyzkoušeli, nikdy nedělali nebo zkusili jen výjimečně. Pro evropana vypadá čínština velmi složitě a většina lidí si neumí představit, že by se někdy mohla čínsky naučit. Ale pro člověka, který se v Číně narodil, nepřicházím vůbec v úvahu si připustit, že by se jazyk nenaučili.

Vždy záleží na tom, co připustíme jako možné. Můžeme vstoupit pouze do těch místností, kde sáhneme na kliku a otevřeme dveře...

Přeji vám ochotu mít pevnou vůli a radost z toho, co děláte :)

Krásný den všem, Jolana
www.nova-cesta.com





čtvrtek 11. srpna 2016

Jak mohou barvy ovlivnit náš život a jak je náš život ovlivněn barvami

Ty nejzajímavější informaci ke mě přichází ve chvílích ticha, kdy jsem sama, kochám se krásou svého okolí, na nic nespěchám, na nic netlačím, o nic se nesnažím.
Přesně v takovém stavu jsem byla při dnešní cestě z práce....jedu si, kochám se krásnou krajinou okolo, vnímám neobyčejně syté barvy stromů, rostlin, vlastně vše okolo mě se v poslední době hodně změnilo...

Při procházkách v přírodě jsem si všimla, že je svět okolo mě jaksi barevnější. Té změny jsem si všimla letos zjara. Jako kdyby někdo přimíchal sytost do barev okolo mě. Vše se rozsvítilo, rozzářilo. Nepřikládala jsem tomu pozornost, stávalo se to občas. To občas přerostlo do častěji a častěji a to mě přivedlo k zamyšlení proč. Otázka byla vyslána, je to tak týden. Netlačila jsem na odpověď, v podstatě mi to bylo i jedno, ta otázka byla položena řečnicky, aniž bych čekala odpověď. Ta mi přišla "sama" dnes cestou z práce. A tak se s vámi podělím o to, co se rozkrylo...

Barvy, které volíme, odráží hladinu, na které vibrujeme. To, jak vibrujeme, ovlivňuje, jaké barvy volíme. To, jaké barvy jsme zvolili, ovlivňuje, na jaké hladině vibrujeme. Nejsou dobré a špatné barvy, jsou jen barvy, každá je spojená s určitou úrovní. Pokud je člověk vyrovnaný, žádná barva mu nevadí, žádná ho nedráždí. Dokud nemáme nějaké téma ve svém životě "zmáknuté", jeho frekvenční barva nám "vadí".

Rodíme se kompletní, dokonalí, nepochybujeme o sobě, jsme si vědomi sami sebe, milujeme se. Děti milují lesklé, třpytivé, výrazné barvy, my dospělí je můžeme nazývat "kýčovitými" barvami. Jako od kolotočů. Ale zkusili jste se někdy zamyslet, proč jsou malé děti barvami tak přitahovány?

Syté a výrazné barvy najdeme kolem sebe v přírodě, najdeme celou škálu neuvěřitelných barev, odstínů, od těch nevýrazných, až po výrazné. Příroda si nevybírá své favority, každá barva má své místo, protože reprezentuje určitou vibrační frekvenci.

Místo, odkud sem přicházíme, vibračně odpovídá hojnosti, radosti, lásce a spokojenosti. V takovém světě jsou barvy jasné, výrazné a bohaté. Děti si toto místo ještě nějaký čas po narození většinou pamatují, a proto volí výrazné barvy. Připomíná jim to čas před příchodem.

Kdybychom odložili všechny komplexy méněcennosti, strachy o to, jak by to vypadalo, co by na to lidi řekli a podobně, měli bychom na sobě to, co nosíme teď? Zeptali jste se někdy sami sebe co nás dovedlo k tomu, abychom vyměnili růžovou, červenou a žlutou za béžovou, šedou a černou?

Tak jako vše okolo nás i potraviny a pokrmy mají svoje barvy. Jsem milovníkem sladkostí a čokolád, ale pokud by přede mě někdo postavil kousek čokolády nebo misku s různými druhy ovoce, bude pro mě ve většině případů výhercem ovoce. Ne, že by čokoláda nevoněla a že bych na ni neměla chuť. Ale po čokoládě mě bude těžko, když nebudu počítat výčitky svědomí, tak z tabulky čokolády mě nejspíš bude pálit žáha. Ovšem v případě ovoce můžu sníst misku ovoce a budu se cítit skvěle, lehce a ty nádherné barvy a vůně mě naplní ještě, než ovoce sním.

Můžete si sami za sebe udělat pokus o tom, jak se budete cítit. Když sníte uvařené jídlo - vnímejte barvy a to, jak se po jídle cítíte. Pak můžete zkusit salát a opět, jak vnímáte barvy a jak se cítíte po jídle? Všimli jste si, že čím jsou barvy vybledlejší, tím unavenější budete po jídle a čím jsou barvy výraznější a sytější, tím víc energie máte? Síla syrových potravin je v obsahu a druhu energie. Vařením dochází k transformaci, která má vliv na přísun energie do těla.

Jsme zvyklí jíst vařené jídlo, proto pokud jíme jen syrové, míváme tendence cítit vlčí hlad. To proto, že je tělo nastavené na těžké energie. Pokud začneme energie potravy zjemňovat, tělo se postupně nastaví a naladí na tyto jemnější energie a dřívější způsob stravování už mu nebude dělat dobře.


Jako rodič mám příležitost pozorovat průběh vývoje a rozvoje mého dítěte. Vnímám od prvních měsíců jak se dítě měnilo, jak se transformuje, co ho ovlivňuje. Jako rodič můžu pozorovat, můžu se pokusit poradit, můžu zkusit přikázat. Ale to je tak všechno. Jako člověk mohu měnit sama u sebe to, co potřebuji a tak, jak to potřebuji. Mohu dát dítěti příklad a dát mu svobodu volby. Dítě, které je svobodné, se často rozhodne stejně jako rodič, právě proto, že chce následovat cestu svobody.

A tak, než se s vámi pro dnešek rozloučím, vám ještě připomenu to, proč jsem to vlastně psala - pokud barvy, které vás obklopují, neodpovídají vibraci, které chcete dosáhnout, můžete je změnit. Barvy sami o sobě vaši vibraci nezmění, ale pomohou vám lépe se nasměrovat a udržet váš záměr tím směrem, kterým se chcete ubírat.

Mějte krásné dny, s láskou a pokorou
Jolana
www.nova-cesta.com





čtvrtek 26. května 2016

Vůně jako most k minulosti

Každé místo a každá situace mají svou vůni. Vůně okolo sebe vnímáme jak vědomě, tak podvědomě. Často si ani neuvědomuje ty vůně, které cítíme často. Jakmile je ale delší dobu necítíme a pak kolem nás provanou, hned si vzpomeneme na momenty svého života, kterými nás ta vůně provázela.

Jinak voní vzduch před bouřkou, po bouřce, vzduch v zimě, nebo v létě, na posečené louce, v lese, na horách,  po vypraném prádle...

Vůně pečených koláčů, pražené kávy či vůně pečeně. To vše milujeme a váže nás to vzpomínkami. Když jsem byla malá, měli jsme u domu jasmínový keř. Milovala jsem jeho vůni, chodila si k němu čichat. Pak jsem se odstěhovali a v mém okolí žádný jasmín nebyl. Kdykoliv jdu kolem jeho keře a přičichnu k rozkvetlým květům, jsem zpátky v dětství, cítím bezpečí domova, vzpomínky na rodiče, i ty co už odešli na druhou stranu. Mísí se ve mě touha být alespoň na malou chvilinku zpět v těch chvílích štěstí, pohody a pospolitosti. Vím, že ty chvíle nikdy nezmizely, jsou stále se mnou. To jen mé ego trpí, protože má pocit, že něco ztratilo. Ve skutečnosti to nikdy nevlastnilo.

Jsou okamžiky v našich životech, které jsou tak krásné, že bychom chtěli, aby nikdy neskončily. A pak jsou chvíle, které jsou nám tak těžké, že bychom byli rádi, kdyby byly rychle za námi. Mezi těmito dvěma extrémy probíhá běžný život, který se v různých časových osách přiklání buď k jedné či druhé straně.

Když si dovolíme prožít vždy naplno to, co cítíme, co potřebujeme prožít, co námi prostupuje, postupně přestaneme vytvářet pocit, že něco nemůžeme prožít a procítit. Ať už bude to, co cítíme, hodnoceno kladně, nebo negativně, jsou to jen pocity, které pramení z nahromaděných emocí. Ty emoce, které jsme v sobě v minulosti potlačili, se uložili hluboko v nás. Na některé jsme už zapomněli, pak se objeví nějaká vůně, která nás automaticky "proklikne" do té emoce. A dokud si nedopřejeme naplno prožít každou emoci, co v sobě máme, bude tam uložena a budeme si ji s sebou nosit celý život. Pokud ji ze sebe neuvolníme tady a teď, půjde s námi dál.

Stejně, jako si z nynějšího života můžeme nést emoce do dalšího, neseme si v tomto emoce dob minulých. Nezáleží na tom, kde se budeme nacházet. Jakmile ucítíme tu konkrétní vůni, která je hluboko v nás uložena, rozvzpomeneme si na ni. Nebudeme moci identifikovat, co konkrétně nám připomíná, ale budeme vědět, že "něco" je za ní.

Není potřeba hledat "kdy" a "kde" jsme si ji zapsali. To, že ji cítíme teď, nám umožní zpracovat ji v daný okamžik. Procítit, dovolit projít cokoliv potřebuje být projito, spustit co má být spuštěno a odpustit to co přebývá. Stačí chvilka, někdy delší a i když se "nic" neudálo, uvnitř nás proběhl důležitý okamžik. Pozorovatel zvenčí nemusí tušit, že se něco stalo. Ta vůně, která v nás něco spustila, v jiném člověku nemusí způsobit vůbec nic, nebo naopak zcela odlišný druh emoce. Právě proto, že ji má spojenou s jinou událostí a jinými lidmi.

Nemusíte na sebe tlačit, snažit se vše dělat správně, nedovolit si chybovat. Každá chyba nás posouvá vpřed. Protože jen ten, kdo chybuje, si dovoluje posunout se ve své vývojové linii dál.

Cokoliv, co se stane v našem životě, můžeme přijmout, poděkovat za to a být vděčni za zkušenost. Pokud nevytvoříme vnitřní stav protikladu - odporu, zůstaneme v pocitech klidní a vyrovnaní, pak nás i situace, které jsou nepříjemné pro tělo, pomohou dostat do vyšších vibrací.

Přeji krásný provoněný čas,

s láskou Jolana
www.nova-cesta.com

úterý 26. dubna 2016

Dělám, co miluji. Miluji, co dělám.

Na své cestě potkávám ženy, které jsou nespokojené se svým životem. Rády by to změnily, ale neví jak...
I já jsem patřila k takovým ženám. Měla jsem své touhy. Chodila do práce, která mne ubíjela. Myslela jsem si, že AŽ budu dělat to, co mě baví, budu spokojená.

A tak jsem opustila velkou firmu a začala se naplno věnovat koníčkům a osobnímu rozvoji. Mým plánem bylo být v mých zájmech natolik dobrá, abych se tím uživila.

Ze začátku to bylo slibné, bavilo mě to, cítila jsem vnitřní naplnění. Postupem času jsem vnímala i to, že pokud se tou činností chci uživit, budu muset přitlačit. A tak se postupně z mého koníčka stávala koule na noze. Už mě tolik netěšilo věnovat se tomu, co se zdálo být tak lákavé a prima ze začátku. Čím víc se z koníčků stávala povinnost, tím míň mě to bavilo.

Pochopila jsem, že cokoliv dělám, se může stát "musem". Záleží na mém nastavení. A tak jsem se učila milovat to, co dělám. Neposuzovat, zdali to, co dělám právě teď, patří do kategorie zálib nebo povinností. Přestala jsem klást důležitost na to, co dělám a začala se zajímat o to, jak to prožívám, co vnímám a co cítím. Když mi něco nebylo příjemné, hledala jsem CO MI VADÍ a PROČ. Jakmile jsem našla "nákazu", pracovala jsem na zhojení.

Cesta to byla dlouhá a nelehká. Jsem vděčná za každý okamžik na ní, protože každá překážka mě posílila. Každý nepříjemný pocit mi pomohl pochopit mou vnitřní podstatu, najít kým nejsem a posunout se opět o krok blíž k tomu, kdo jsem a kam jdu.

Mým cílem se stala cesta. Je o tolik zábavnější užívat si každý okamžik místo čekání na velkou chvíli někde v dálce...

"KDYŽ SE NAUČÍME MILOVAT TO, CO DĚLÁME, BEZ PODMÍNEK, MILUJEME TO, CO DĚLÁME "

Pak už nezáleží na tom, jestli umýváme nádobí, šijeme, prodáváme v obchodě, uklízíme nebo jsme manažerky.


Přeji krásný den všem.
Jolana

středa 30. března 2016

Z poradny - Co mám dělat, aby mě měla ráda stejně jako já ji?

Přeji hezký večer,

před tím, než se dostanu k samotnému tématu či ¨problému¨ vám chci pochválit vaší tvorbu, která na mě působí velmi intelektuálním a příjemným dojmem. Máte mojí plnou podporu v tomto oboru. A teď zpět k věci s kterou se s vámi chci podělit.
. . .
Je mi 15 let a můj ¨problém¨ spočívá u jedné slečny. Možná to teď přestanete číst, protože nemáte čas se zabývat ¨zamilovaným puberťákem¨, ale pro mě vaše rada moc znamená. Začnu tak nějak od začátku. Dříve jsem jezdil na letní tábory, kde jsem se pokaždé viděl s holkama, které přes rok normálně nevídám. A už na několika táborech jsme měli s tou zmiňovanou slečnou K. takovou tu táborovou lásku. Znáte to, držení za ruce, jsem tam nějaká ta pusa a to je podstatě  všechno co se mezi námi na táboře dělo.
. . .
Když jsme byli trochu starší, tak se ta naše táborová parta vídala i mimo tábory a na těchto setkáních jsem se dal s krásnou K. dohromady. Vím, kroutíte hlavou, tak mladý lidi ani snad neví co to je mít doopravdy někoho rád. Ale můžu vám říct, že ten pocit, který jsem prožíval, byl snad asi ta Láska. Pořád jsem na ní myslel, moje mysl se ani neopovažovala pomyslet na jinou dívku. Každý den, když jsem stával a pomyslel na ní, tak se mi ten den žilo úplně s lehkostí, s nadšením, no prostě jsem se cítil jak v nějaký ''extázi''. Pak ale nastala taková nemilá věc, K. řekla, že jsme na vztah moc mladí a chce být raději sama.
. . .
Po této události jsem se cítil nějak zmateně moje mysl jí nemohla spustit z hlavy a dlouhé měsíce potom jsem jí pořád miloval. V průběhu roku,kdy můj kamarád začal chodit na stejný gympl jako ona, jsem slýchával takový nehezký věci o ní a nějakých klucích.
. . .
Ale abych se dostal k úplnému finishi, minulý týden jsem byl na hudební zábavě. Jel jsem tam s kamarády a jela s námi i K. Když jsem jí tam celý večer vídal, tak se ve mně začal probouzet ten pohřbený vztah k ní. Ovšem ten večer se kolem ní motal i můj zmiňovaný kamarád z gymnázia a kromě té zamilované emoce se ve mě začala probouzet i žárlivost vůči kamarádovi. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů, přeji mu nějakou slečnu, ale ne zrovna tu jednu z nejhezčích holek, K., ke které zase něco cítím.
 . . .
A já vás proto žádám o pomoc, co mám dělat, aby mě K. měla ráda stejně, jako já jí? Mám tedy na ní pořád myslet a přát si jí, nebo mám na ni zapomenout? Jestli jste tento mail dočetla až sem, tak vám děkuji za váš drahocenný čas, který jste obětovala. Děkuji, věřím ve vás, ve mně, věřím v K., ale věřím i v to pouto které mezi námi snad bude.
. . .
Děkuji. T.


. . .

Dobrý večer Tome,
. . .
děkuju Ti za důvěru a za milá slova. Těší mě, že tě zajímá tématika, o které píšu své stránky.
Tvůj email jsem přečetla celý. Nikdy předtím mě neoslovil nikdo tak mladý, je to pro mě nová zkušenost.
Odpovím Ti ale úplně stejně, jako bych odpověděla komukoliv jinému. Není důvod cokoliv oddělovat. Věk je jen číslo...
. . .
Ptáš se, co máš dělat, aby tě K. měla ráda tak, jako ty ji. Jediné, co můžeš opravdu udělat, je přijmout situaci takovou, jaká je. Přijmout to, že ty k ní máš jiné city než ona k tobě. Pokud to dokážeš přijmout, aniž by ti to vadilo, osvobodíš se od pocitu potřeby "chci, aby mě milovala jako miluji já ji". Tím jí dáš svobodu volby.

Zkus si představit, že by to bylo naopak. Do tebe by byla zamilovaná dívka, ale ty bys to cítil jinak. Chtěl bys, aby ona měnila to, co ty cítíš? Je to přeci tvoje volba co chceš cítit a ke komu. Pokud by to někdo zvenčí ovlivňoval, byla by to černá magie.
. . . 
Vesmírné zákony platí pro všechny stejně. To, co děláme druhým, děláme sami sobě. Pokud někomu druhému škodíme, škodíme sobě. Pokud chceme ovlivňovat druhé, budeme ovlivňováni druhými.
. . .
Dívky milují sebevědomé chlapce. Když budeš sám sebou a vědomý si svých hodnot (to ale neznamená, že by ses měl nad někoho vyvyšovat), bude je to k tobě přitahovat víc.
. . . 
Vesmírný zákon přitažlivosti ti přitáhne to, co vyšleš. Pokud vysíláš chtění, aby tě někdo miloval, přitahuješ si pocit chtění, ne tu osobu. To je ale to, o co ti nejde. Takže pokud něco moc chceš, vytváříš si ještě víc pocitu potřeby to mít a trpíš víc, protože to nedostáváš. Jediné, co dostáváš, je jen to chtění.
Je třeba vysílat správně. Ty chceš lásku, proto by z tebe měla jít láska. Nemá se jednat o nějaké vědomé vysílání směrem k druhým. Tento paprsek lásky by měl vycházet z tvého nitra.
. . . 
Každý člověk je obrovským zářičem. Vysílá, a to neustále, vibrace. Podle toho, jak se cítíme, takové vibrace vysíláme. Čím spokojenější se svým životem jsme, tím více spokojenosti přitahujeme. Čím víc po něčem toužíme, tím víc touhy přitáhneme.
. . . 
Tedy zpět k tvé otázce - co máš dělat? Přijímat sebe takového jaký jsi. Přijímat tu dívku takovou jaká je. Aniž bys to hodnotil, aniž by ti to vadilo. Stejným způsobem, jakým přijímáš, že voda je mokrá, že ráno vyjde slunce. Nepochybuješ o tom, nepotřebuješ to hodnotit. Prostě víš, že ráno vyjde slunce a začne den. Když takto budeš přijímat sám sebe i druhé, přitáhneš si k sobě lidi, kteří jsou ti podobní. Pokud ona dívka bude v souladu s tvou vibrací, přitáhneš ji k sobě. Čím vyšší vibrace dosáhneš, tím líp ti bude.

Vibrace si můžeš zvyšovat i tím, že budeš rád za to, co máš. Když budeš oceňovat všechno to, co máš, dáváš tím Vesmíru najevo, že vnímáš vše, co k tobě přichází. Čím víc toho oceníš, tím víc dostaneš. Vesmírné zákony říkají, že to co dáš, dostaneš. My lidé to chceme naopak - nejprve dostat a pak dát, jenže tak to není. To co dáme, dostaneme. Co nedáme, nedostaneme.
Přeji ti hodně úspěchů na tvé cestě, ať se ti daří.

Měj se, Jolana
www.nova-cesta.com


Foto: zdroj morguefile.com