čtvrtek 26. května 2016

Vůně jako most k minulosti

Každé místo a každá situace mají svou vůni. Vůně okolo sebe vnímáme jak vědomě, tak podvědomě. Často si ani neuvědomuje ty vůně, které cítíme často. Jakmile je ale delší dobu necítíme a pak kolem nás provanou, hned si vzpomeneme na momenty svého života, kterými nás ta vůně provázela.

Jinak voní vzduch před bouřkou, po bouřce, vzduch v zimě, nebo v létě, na posečené louce, v lese, na horách,  po vypraném prádle...

Vůně pečených koláčů, pražené kávy či vůně pečeně. To vše milujeme a váže nás to vzpomínkami. Když jsem byla malá, měli jsme u domu jasmínový keř. Milovala jsem jeho vůni, chodila si k němu čichat. Pak jsem se odstěhovali a v mém okolí žádný jasmín nebyl. Kdykoliv jdu kolem jeho keře a přičichnu k rozkvetlým květům, jsem zpátky v dětství, cítím bezpečí domova, vzpomínky na rodiče, i ty co už odešli na druhou stranu. Mísí se ve mě touha být alespoň na malou chvilinku zpět v těch chvílích štěstí, pohody a pospolitosti. Vím, že ty chvíle nikdy nezmizely, jsou stále se mnou. To jen mé ego trpí, protože má pocit, že něco ztratilo. Ve skutečnosti to nikdy nevlastnilo.

Jsou okamžiky v našich životech, které jsou tak krásné, že bychom chtěli, aby nikdy neskončily. A pak jsou chvíle, které jsou nám tak těžké, že bychom byli rádi, kdyby byly rychle za námi. Mezi těmito dvěma extrémy probíhá běžný život, který se v různých časových osách přiklání buď k jedné či druhé straně.

Když si dovolíme prožít vždy naplno to, co cítíme, co potřebujeme prožít, co námi prostupuje, postupně přestaneme vytvářet pocit, že něco nemůžeme prožít a procítit. Ať už bude to, co cítíme, hodnoceno kladně, nebo negativně, jsou to jen pocity, které pramení z nahromaděných emocí. Ty emoce, které jsme v sobě v minulosti potlačili, se uložili hluboko v nás. Na některé jsme už zapomněli, pak se objeví nějaká vůně, která nás automaticky "proklikne" do té emoce. A dokud si nedopřejeme naplno prožít každou emoci, co v sobě máme, bude tam uložena a budeme si ji s sebou nosit celý život. Pokud ji ze sebe neuvolníme tady a teď, půjde s námi dál.

Stejně, jako si z nynějšího života můžeme nést emoce do dalšího, neseme si v tomto emoce dob minulých. Nezáleží na tom, kde se budeme nacházet. Jakmile ucítíme tu konkrétní vůni, která je hluboko v nás uložena, rozvzpomeneme si na ni. Nebudeme moci identifikovat, co konkrétně nám připomíná, ale budeme vědět, že "něco" je za ní.

Není potřeba hledat "kdy" a "kde" jsme si ji zapsali. To, že ji cítíme teď, nám umožní zpracovat ji v daný okamžik. Procítit, dovolit projít cokoliv potřebuje být projito, spustit co má být spuštěno a odpustit to co přebývá. Stačí chvilka, někdy delší a i když se "nic" neudálo, uvnitř nás proběhl důležitý okamžik. Pozorovatel zvenčí nemusí tušit, že se něco stalo. Ta vůně, která v nás něco spustila, v jiném člověku nemusí způsobit vůbec nic, nebo naopak zcela odlišný druh emoce. Právě proto, že ji má spojenou s jinou událostí a jinými lidmi.

Nemusíte na sebe tlačit, snažit se vše dělat správně, nedovolit si chybovat. Každá chyba nás posouvá vpřed. Protože jen ten, kdo chybuje, si dovoluje posunout se ve své vývojové linii dál.

Cokoliv, co se stane v našem životě, můžeme přijmout, poděkovat za to a být vděčni za zkušenost. Pokud nevytvoříme vnitřní stav protikladu - odporu, zůstaneme v pocitech klidní a vyrovnaní, pak nás i situace, které jsou nepříjemné pro tělo, pomohou dostat do vyšších vibrací.

Přeji krásný provoněný čas,

s láskou Jolana
www.nova-cesta.com

úterý 26. dubna 2016

Dělám, co miluji. Miluji, co dělám.

Na své cestě potkávám ženy, které jsou nespokojené se svým životem. Rády by to změnily, ale neví jak...
I já jsem patřila k takovým ženám. Měla jsem své touhy. Chodila do práce, která mne ubíjela. Myslela jsem si, že AŽ budu dělat to, co mě baví, budu spokojená.

A tak jsem opustila velkou firmu a začala se naplno věnovat koníčkům a osobnímu rozvoji. Mým plánem bylo být v mých zájmech natolik dobrá, abych se tím uživila.

Ze začátku to bylo slibné, bavilo mě to, cítila jsem vnitřní naplnění. Postupem času jsem vnímala i to, že pokud se tou činností chci uživit, budu muset přitlačit. A tak se postupně z mého koníčka stávala koule na noze. Už mě tolik netěšilo věnovat se tomu, co se zdálo být tak lákavé a prima ze začátku. Čím víc se z koníčků stávala povinnost, tím míň mě to bavilo.

Pochopila jsem, že cokoliv dělám, se může stát "musem". Záleží na mém nastavení. A tak jsem se učila milovat to, co dělám. Neposuzovat, zdali to, co dělám právě teď, patří do kategorie zálib nebo povinností. Přestala jsem klást důležitost na to, co dělám a začala se zajímat o to, jak to prožívám, co vnímám a co cítím. Když mi něco nebylo příjemné, hledala jsem CO MI VADÍ a PROČ. Jakmile jsem našla "nákazu", pracovala jsem na zhojení.

Cesta to byla dlouhá a nelehká. Jsem vděčná za každý okamžik na ní, protože každá překážka mě posílila. Každý nepříjemný pocit mi pomohl pochopit mou vnitřní podstatu, najít kým nejsem a posunout se opět o krok blíž k tomu, kdo jsem a kam jdu.

Mým cílem se stala cesta. Je o tolik zábavnější užívat si každý okamžik místo čekání na velkou chvíli někde v dálce...

"KDYŽ SE NAUČÍME MILOVAT TO, CO DĚLÁME, BEZ PODMÍNEK, MILUJEME TO, CO DĚLÁME "

Pak už nezáleží na tom, jestli umýváme nádobí, šijeme, prodáváme v obchodě, uklízíme nebo jsme manažerky.


Přeji krásný den všem.
Jolana

středa 30. března 2016

Z poradny - Co mám dělat, aby mě měla ráda stejně jako já ji?

Přeji hezký večer,

před tím, než se dostanu k samotnému tématu či ¨problému¨ vám chci pochválit vaší tvorbu, která na mě působí velmi intelektuálním a příjemným dojmem. Máte mojí plnou podporu v tomto oboru. A teď zpět k věci s kterou se s vámi chci podělit.
. . .
Je mi 15 let a můj ¨problém¨ spočívá u jedné slečny. Možná to teď přestanete číst, protože nemáte čas se zabývat ¨zamilovaným puberťákem¨, ale pro mě vaše rada moc znamená. Začnu tak nějak od začátku. Dříve jsem jezdil na letní tábory, kde jsem se pokaždé viděl s holkama, které přes rok normálně nevídám. A už na několika táborech jsme měli s tou zmiňovanou slečnou K. takovou tu táborovou lásku. Znáte to, držení za ruce, jsem tam nějaká ta pusa a to je podstatě  všechno co se mezi námi na táboře dělo.
. . .
Když jsme byli trochu starší, tak se ta naše táborová parta vídala i mimo tábory a na těchto setkáních jsem se dal s krásnou K. dohromady. Vím, kroutíte hlavou, tak mladý lidi ani snad neví co to je mít doopravdy někoho rád. Ale můžu vám říct, že ten pocit, který jsem prožíval, byl snad asi ta Láska. Pořád jsem na ní myslel, moje mysl se ani neopovažovala pomyslet na jinou dívku. Každý den, když jsem stával a pomyslel na ní, tak se mi ten den žilo úplně s lehkostí, s nadšením, no prostě jsem se cítil jak v nějaký ''extázi''. Pak ale nastala taková nemilá věc, K. řekla, že jsme na vztah moc mladí a chce být raději sama.
. . .
Po této události jsem se cítil nějak zmateně moje mysl jí nemohla spustit z hlavy a dlouhé měsíce potom jsem jí pořád miloval. V průběhu roku,kdy můj kamarád začal chodit na stejný gympl jako ona, jsem slýchával takový nehezký věci o ní a nějakých klucích.
. . .
Ale abych se dostal k úplnému finishi, minulý týden jsem byl na hudební zábavě. Jel jsem tam s kamarády a jela s námi i K. Když jsem jí tam celý večer vídal, tak se ve mně začal probouzet ten pohřbený vztah k ní. Ovšem ten večer se kolem ní motal i můj zmiňovaný kamarád z gymnázia a kromě té zamilované emoce se ve mě začala probouzet i žárlivost vůči kamarádovi. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů, přeji mu nějakou slečnu, ale ne zrovna tu jednu z nejhezčích holek, K., ke které zase něco cítím.
 . . .
A já vás proto žádám o pomoc, co mám dělat, aby mě K. měla ráda stejně, jako já jí? Mám tedy na ní pořád myslet a přát si jí, nebo mám na ni zapomenout? Jestli jste tento mail dočetla až sem, tak vám děkuji za váš drahocenný čas, který jste obětovala. Děkuji, věřím ve vás, ve mně, věřím v K., ale věřím i v to pouto které mezi námi snad bude.
. . .
Děkuji. T.


. . .

Dobrý večer Tome,
. . .
děkuju Ti za důvěru a za milá slova. Těší mě, že tě zajímá tématika, o které píšu své stránky.
Tvůj email jsem přečetla celý. Nikdy předtím mě neoslovil nikdo tak mladý, je to pro mě nová zkušenost.
Odpovím Ti ale úplně stejně, jako bych odpověděla komukoliv jinému. Není důvod cokoliv oddělovat. Věk je jen číslo...
. . .
Ptáš se, co máš dělat, aby tě K. měla ráda tak, jako ty ji. Jediné, co můžeš opravdu udělat, je přijmout situaci takovou, jaká je. Přijmout to, že ty k ní máš jiné city než ona k tobě. Pokud to dokážeš přijmout, aniž by ti to vadilo, osvobodíš se od pocitu potřeby "chci, aby mě milovala jako miluji já ji". Tím jí dáš svobodu volby.

Zkus si představit, že by to bylo naopak. Do tebe by byla zamilovaná dívka, ale ty bys to cítil jinak. Chtěl bys, aby ona měnila to, co ty cítíš? Je to přeci tvoje volba co chceš cítit a ke komu. Pokud by to někdo zvenčí ovlivňoval, byla by to černá magie.
. . . 
Vesmírné zákony platí pro všechny stejně. To, co děláme druhým, děláme sami sobě. Pokud někomu druhému škodíme, škodíme sobě. Pokud chceme ovlivňovat druhé, budeme ovlivňováni druhými.
. . .
Dívky milují sebevědomé chlapce. Když budeš sám sebou a vědomý si svých hodnot (to ale neznamená, že by ses měl nad někoho vyvyšovat), bude je to k tobě přitahovat víc.
. . . 
Vesmírný zákon přitažlivosti ti přitáhne to, co vyšleš. Pokud vysíláš chtění, aby tě někdo miloval, přitahuješ si pocit chtění, ne tu osobu. To je ale to, o co ti nejde. Takže pokud něco moc chceš, vytváříš si ještě víc pocitu potřeby to mít a trpíš víc, protože to nedostáváš. Jediné, co dostáváš, je jen to chtění.
Je třeba vysílat správně. Ty chceš lásku, proto by z tebe měla jít láska. Nemá se jednat o nějaké vědomé vysílání směrem k druhým. Tento paprsek lásky by měl vycházet z tvého nitra.
. . . 
Každý člověk je obrovským zářičem. Vysílá, a to neustále, vibrace. Podle toho, jak se cítíme, takové vibrace vysíláme. Čím spokojenější se svým životem jsme, tím více spokojenosti přitahujeme. Čím víc po něčem toužíme, tím víc touhy přitáhneme.
. . . 
Tedy zpět k tvé otázce - co máš dělat? Přijímat sebe takového jaký jsi. Přijímat tu dívku takovou jaká je. Aniž bys to hodnotil, aniž by ti to vadilo. Stejným způsobem, jakým přijímáš, že voda je mokrá, že ráno vyjde slunce. Nepochybuješ o tom, nepotřebuješ to hodnotit. Prostě víš, že ráno vyjde slunce a začne den. Když takto budeš přijímat sám sebe i druhé, přitáhneš si k sobě lidi, kteří jsou ti podobní. Pokud ona dívka bude v souladu s tvou vibrací, přitáhneš ji k sobě. Čím vyšší vibrace dosáhneš, tím líp ti bude.

Vibrace si můžeš zvyšovat i tím, že budeš rád za to, co máš. Když budeš oceňovat všechno to, co máš, dáváš tím Vesmíru najevo, že vnímáš vše, co k tobě přichází. Čím víc toho oceníš, tím víc dostaneš. Vesmírné zákony říkají, že to co dáš, dostaneš. My lidé to chceme naopak - nejprve dostat a pak dát, jenže tak to není. To co dáme, dostaneme. Co nedáme, nedostaneme.
Přeji ti hodně úspěchů na tvé cestě, ať se ti daří.

Měj se, Jolana
www.nova-cesta.com


Foto: zdroj morguefile.com

středa 5. srpna 2015

Jak poznám, že jednám z pozice ega?

Když něco chceš, cokoliv, je to projev ega. Vědomé bytí nemá potřeby chtění. Kdykoliv tedy cítíš, že něco není, jak bys chtěla, je to jen hlas tvého ega, tvého těla jménem ...... Tvé bytí je ale nad tím, ty nejsi jen tělo, jsi věčná bytost, Božská bytost, nikde nekončící, nikdy nekončící.

Když tato bytost na sebe zapomene a začne se vnímat jen jako to tělo, řídí se egem. Zapomíná, že když se rozhodla narodit do tohoto těla, měla záměr. Vše, co se děje, je ku prospěchu tohoto záměru, čím méně se budeš řídit egem, tím víc si budeš rozvzpomínat, kdo skutečně jsi. Čím víc se budeš řídit egem, tím víc zapomeneš. Ego na sebe dokáže brát mnohé podoby a mnohdy ani nebudeš tušit, že je to ego, kdo ti našeptává.

Takovým všeobecným pravidlem, které ti může pomoci, je tvůj pocit. Když jsi spokojená, šťastná a vyrovnaná, nic nepotřebuješ, dokážeš se radovat z pouhého bytí, pak jsi naladěna na svou Božskou podstatu. Jakmile ti něco nevoní, neladí, něco ti vadí, chceš něco změnit proto, že to nepřijímáš takové, jaké to je, je to hlas ega. Ty mu ale nemusíš naslouchat, můžeš mu poručit "ticho" , "lehni". Někdy poslechne, někdy to bude zkoušet dál.

Stačí ale, když si uvědomíš, že jsi egu podlehla a tím si umožníš příště mu nenaletět.
Když nasloucháš egu, je to, jako bys jela v autě a seděla vzadu a ego řídílo tvůj vůz. Rozhoduje, kam pojedeš, jak rychle atd. Když si uvědomíš, kdo jsi, řídíš auto ty a ego sedí vzadu. Potřebuješ ho, protože je to tvoje tělo, schránka, chrám, používáš ho, abys mohla žít v tomto hmotném světě, ale víš, že je i víc než jen toto.


Pozn. autorky: Toto sdělení mi přišlo speciálně pro jednu ženu, já jsem jej pouze předala. A protože mi přišlo univerzální, předávám dál.

Mějte se krásně, příjemné a pohodové dny,

Jolana

www.nova-cesta.com






Poznámka: Seznam aktuálních seminářů v Centru Pohyblivý svátek Brno. 

Foto: zdroj morguefile.com


úterý 7. července 2015

Bezlepková třešňová bublanina

O tom, že lepek, obsažený především v pšenici, nám neprospívá, se už tak nějak všeobecně ví dlouho. Ale po pravdě - kdo řeší zdravou stravu ve všech aspektech, pokud nemusí?

Já osobně lepek mohu, ale protože máme nově v rodině celiaka, začala jsem hledat alternativy.

Nikdy jsem netušila, co všechno takový celiak řeší, stejně jako jsem netušila, že mnoho jídel se dá nějak nahradit. Chuť je sice trošku jiná, ale neznamená to, že by byla špatná. Jen je třeba se "nastavit" na tu novou.

Vařit bezlepkově je vhodné i pro ty z nás, kdo "zatím" nic takového neřešíme. I když - věřte mi či nevěřte - jeden nikdy neví, kdy se u něj nesnášenlivost na lepek projeví...

A tak jestli chcete zkusit chutný a přitom bezlepkový moučník, uričtě vyzkoušejte tuto bublaninu z rýžové mouky.

Ingredience:
120 ml oleje
130 g třtinového cukru
4 vejce
citronová kůra z 1 citronu
lžička prášku do pečiva
250 g rýžové mouky
5 lžic horké vody
špetka soli
500 g třešní


olej na vymazání plechu
strouhaný kokos na vysypání plechu

Postup:
Bílky z vajíček vyšleháme spolu se špetkou soli do pevného sněhu.
Třtinový cukr vymícháme spolu se žloutky a olejem, postupně přidáme horkou vodu a citronovou kůru.
Prášek do pečiva smícháme s rýžovou moukou a postupně zapracujeme do žloutkové směsi.
Nakonec lehce vmícháme vyšlehané bílky.

Celou směs vylijeme na vymazaný a kokosem vysypaný plech. Poklademe třešněmi, kdo chce, může vypeckovat, já dávám celé.

Pečeme asi při 170 stupních Celsia po dobu 20 minut, bublanina bude mít krásnou zlatavohnědou barvu. Po vychladnutí krájíme, kdo má rád, posype cukrem.

Množství cukru v moučníku je také závislé na zralosti třešní, případně na typu jiného ovoce. Já osobně dávám raději méně cukru do těsta a případně dosladím posypem nahoře. Výtečná je bublanina také s rybízem (už máme vyzkoušeno a sklidila obrovský úspěch i u "nerybízářů".

Dobrou chuť :)